Propuklo to v Řecku.
Ekonomická krize, která Řeky postihla, měla tak neblahý vliv na obyvatelstvo a
jeho finanční situaci, že Řekové postupně přestali mít peníze na všechno, od
nájmů až po jídlo. Začalo přibývat případů sebevražd, což, pokud se oprostíme
od morálního hlediska a budeme věc brát čistě pragmaticky, je důsledek, jenž se
dal předpokládat. Proto mu v první chvíli nikdo nevěnoval větší pozornost,
neboť počet lidí, kteří byli nuceni si dobrovolně sáhnout na život, byl například
v severských státech stále ještě vyšší.
Co však vzbudilo
zájem veřejnosti i odborníků, na rozdíl od tíživé situace v Řecku, byl
zvýšený lokální nárůst sebevražd v místech a životních podmínkách, u
kterých se to nejen nepředpokládalo, ale bylo to přímo nelogické. Sebevraždy
totiž začali páchat vysocí úředníci, podnikatelé, vedoucí firem, lidé, kteří
měli dostatek finančních prostředků na cokoliv, co jim přišlo na mysl. Znepokojivý
však byl zejména fakt, že počet sebevražd narůstal geometrickou řadou, takže se
záhy stal problémem národním, s možností rozšíření až na problém globální.
Situací se
začali zabývat vědci a epidemiologové, kteří přišli na zneklidňující zjištění.
Zdálo se, že se sebevražda stala nemocí, která má schopnost se šířit, neboť
lékaři a psychologové, kteří se snažili pomáhat lidem v úzkostných
stavech, sami začali po nějaké době strávené s těmito pacienty stejným
stavům podléhat. Prvotní diagnóza tedy byla, že tito lidé trpí nemocí zvanou „sebevražda“.
Příznaky i průběh nemoci byl vždy stejný. Na nemocných nebyl v prvních
chvílích znám žádný rozdíl oproti jejich běžnému chování, jen se zdálo, že se
obávají mnoha věcí, ze kterých strach dříve neměli. Poté však přišel bod zlomu,
kdy se dostavily stavy nekonečné úzkosti a jakési nepopsané fobie. U těchto
lidí byl pozorován nejvyšší stupeň strachu, jaký kdy vědci měli možnost
zaznamenat, avšak nikomu z nemocných se nepodařilo popsat, z čeho tuto
hrůzu mají. I když však lékaři přijali opatření zabraňující pacientům, aby
spáchali sebevraždu, nebylo možné nemoc zastavit, protože nemocným se, ať se to
zdá nemožné, z pocitu úzkosti nakonec zastavilo srdce.
Bylo nutné
rychle jednat, proto byly zřízeny speciální tábory po celém světě, na které
byla uvalena přísná karanténa a do kterých byli nemocní umisťováni. Nastal
závod s časem, při kterém se vědcům podařilo zjistit příčinu nemoci stále
nazývané „sebevražda“, i když již bylo zřejmé, že tento název podstatu nemoci
dokonale nevystihuje. Příčinou, proč lidé umírali, byl strach. To by ovšem
nebyl žádný nový objev, pokud by se vědcům nepodařilo zjistit, že je na
strach potřeba pohlížet úplně jiným způsobem, než tomu bylo doposud. Strach se
od té doby přestal brát jako pouhá emoce, neboť se přišlo na to, že má podobnou
schopnost jako bakterie nebo viry, že se může přenášet, je v každém
člověku obsažen v různém množství, má svou inkubační dobu. Strach je tedy
nemoc.
Epidemiologům
se díky výzkumu podařilo určit, že právě Řecko bylo epicentrem této nemoci.
První, kdo této nemoci podlehli z řad oněch vysokých úředníků a majetných
lidí, byli totiž ti, kteří trávili v tuto dobu nějaký čas v Řecku.
Z přísně
tajného prohlášení Světové zdravotnické organizace vyplynulo následující:
„Nemoc, již nyní nazýváme „strach“, se počala šířit z Řecka do celého
světa. Jak se zdá, nositelem této nemoci je doposud neznámý hormon, který se
tvoří v hypotalamu, mohli bychom jej chápat jako negaci dopaminu. Tento
hormon se totiž vylučuje při stavech extrémního stresu a strachu, pokud strach
bereme jako emoci, kterou jsme doposud znali. V každé lidské bytosti je
tudíž tento hormon obsažen, co se však přihodilo v Řecku je to, že kvůli
všeobecné situaci plné strachu, kterou lidé zažívali ze dne na den, se hladina
tohoto hormonu u každého jedince zvýšila tak extrémně, že počal ovlivňovat náš
centrální nervový systém do té míry, jejíž důsledky jsou nám známé. To této
chvíle byl však hormon izolován v každém jedinci a nebyl by tedy důvod
k panice, nicméně hormon si zatím neznámým způsobem našel cestu, jak se
z lidského těla dále šířit do ovzduší a takto napadat další jedince.
Bohužel, prozatím není znám žádný způsob, jak tomuto zabránit, ani jak nemoc
zvanou „strach“ účinně a hlavně včas u nemocných léčit.“
Přestože si
Světová zdravotnická organizace uvědomovala rizika spojená s proniknutím
tohoto prohlášení na veřejnost, bezpečnostní opatření nebyla zřejmě dostatečná
a útržky prohlášení se dostali do vysílání všech televizních stanic světa.
Tímto okamžikem přestala existovat sebemenší naděje na likvidaci této nemoci.
Nemoc zvaná
„strach“ se totiž takto stala jakýmsi perpetem mobile. Stala se soběstačnou a
samovyživující. Lidé začali mít strach ze strachu a vzhledem k poměrně
dlouhé době, než vědci přišli na způsob fungování a šíření nemoci, bylo již
v ovzduší celého světa spousta anti-dopaminu, vyprodukovaného lidmi
doposud nemocnými. A tak nastal začátek konce. Lidé se ze strachu zavírali do
svých domovů ve snaze vyhnout se nákaze, ale vzhledem k dokonale funkčnímu
systému nemoci v sobě tímto jen živili strach, který je nakonec zabil.
Lidstvo se ještě nikdy nesetkalo s tak zákeřnou a vyspělou nemocí jako byl
„strach“. Žádná jiná nemoc totiž nebyla zároveň základním obranným prostředkem člověka.
Z čeho
je ovšem mít potřeba strach? Nemůže si lidstvo za tuto nemoc samo? Kdyby totiž
lidé netoužili vlastnit stále více majetku, financí, nemuseli by se bát, že o
ně přijdou a prapříčina této nemoci nemusela vůbec v Řecku propuknout. Jen
a jen strach z toho, že Řekům vezmou majetek a prostředky pro život byl
totiž důvodem zvýšené hladiny anti-dopaminu.
Toto jsou
zřejmě mé poslední řádky, doufám, že na světě zbyl ještě někdo, kdo si mou
práci přečte, aby pochopil, co a proč se na Zemi stalo. Rád bych napsal, že se
smrti nebojím, že jsem se s ní smířil, neboť postup nemoci nelze zastavit,
ale nemůžu se zbavit toho pocitu strach…
