Již rok uplynul tomu,
co v teple jeho domu
svou ruku v jeho vložila,
již rok tomu, co dožila.
On po roce teď klečíce
u kamenné ložnice
svou dívku tiše volá zpět,
by vrátila se v jeho svět.
„Já loutkář loutku vyřezal
pro dítko, co mi s Tebou vzal,
teď Ďábla proto raděj mám,
ať vrátí mi Tě prosívám.“
„On však hluchý k prosbám mým,
já topen v slzách žalem svým
při hrobu Tvém Ti přísahám,
chci mrtev být než zůstat sám.“
„Svou duši Ďáblu vroucně dát,
bych v náruč znovu moh‘ Tě brát,
to jediné mé přání je.“
V tom náhrobek se zachvěje.
Hlas, který posud neslyšel,
mu říkal, co jen slyšet chtěl.
„Jsi loutkář, víš, co dělat máš,
tak vem ji z hlíny, sám se snaž.“
Tak další noc zář měsíce
skrz okno jeho světnice
nit a jehlu osvěcuje,
jak loutkář tělo vyspravuje.
„Teď krásná zas jsi má milá,
však co dělat, bys ožila?
Tvé tělo těžké pro mé nitě,
čím k životu mám přinutit Tě?“
Snad náhoda to jenom byla,
že jehla žílu poranila
a krůpěj krve padá vstříc
té bledé tváři, v ret a líc.
Tu ruka ruku opět svírá
a loutkář nevěřícně zírá,
zdá se, že už pochopil,
že nektar prýští z jeho žil.
On porozuměl náhle všemu,
že krev jeho je rovna šému,
že tekutina plná lásky
je předmětem Ďáblovy sázky.
A přerážejíc všechny tepny
on vytáhl svou ženu ze tmy,
pak poslední s ní tanec smělý
mu sebral zbylý život celý.
Tak loutkář loutku vytvořil
a nitě utkal ze svých žil,
svůj život za svou lásku směnil,
neb lásky nejvíce si cenil.
