S prvním douškem a prvním potáhnutím
se kolem mě obrátí svět.
Světla zhasnou, hluk ustane hned,
jen papír mě láká prázdný a bílý:
„Vem si mě, prosím, a hraj na mě chvíli,
melodii Tvého srdce ve slova proměním.“
S druhým douškem a druhým potáhnutím
list papíru písmeny září.
Já kreslím na něj výraz v mé tváři,
zda chmuru či úsměv ta písmenka značí,
já nemuset psát bych býval byl radši,
srdce mé uchránit před otevřením.
S třetím douškem a třetím potáhnutím
mi tužka dřevěná vypadne z ruky.
K srdci nahému mému blíží se kroky,
kroky v botách těžkých s okovanou špicí,
budí pocity hnusné, prozatím spící,
mé srdce bije nepravidelně jejich kopáním.
S posledním douškem a posledním potáhnutím
se papír topí v potoku slz.
Své srdce jsem prolezl veskrz na skrz,
otevřel komnaty nejtemnější,
vzpomněl na věci ne nejmilejší,
psát verše od srdce je krutým posláním.
