Křičící prázdnota

Uháním vlakem
a zdá se mi sen.
Sen, že spím ve vlaku
a jedu sám jen.

Přes víčka závěs
a do uší klid,
v mysli jen spánek,
můj mozek jím zpit.

Vzbuzení tvrdé
mě ve snu však čeká,
já kroutím se, dusím se,
kouř v kupé mě leká.

Podivná ovšem
je jedna tu věc.
Dýchám bez obtíže
a dusím se přec.

Popýlek lehký
mi do uší padá,
ten zdrojem je úzkosti,
co dech můj ovládá.

Z komína vlaku
hustý vylétá dým,
vlak pracuje naplno,
vše třese se tím.

Přes všechnu snahu
však na místě stojí,
jeho úsilí marné
jen moji zlost zdvojí.

Budím se znovu
teď v reálný svět,
zmaten se rozhlížím,
slyším to hned.

Ty tři mladé lidi,
co ničí mé spaní
a podobnost s mým snem
jistě není jen zdání.

Slova, co křičí,
štípají jako ten dým,
výpověď jejich
můžu porovnat s tím,

když naprázdno vlak
ve snu mém točil koly,
tak zbytečné,
že srdce člověka bolí.