Dvojí růže

Chtěl jsem Ti růži vonnou dát,
však trhám z keře minulosti,
kde lístek poslední už spad'
a pouhé trny stonek hostí.
Trhám však.

Já špatný zahradník bych byl,
že nedbám lásky v rudých květech,
že péči pro ně promarnil
bych v minulých, trnitých světech.
Činím tak.

Jak však mohu mhouřit oči,
co zlé je, toh' se vyvarovat.
Jak jen část by mohla stačit,
když Tebe celou chci milovat.
Pálí zrak.

Já v náruč obě z vás chci brát,
tu jednu něžnou, nezkaženou.
Té druhé zas se nechci bát,
svými trny byť je zavrženou.
A co pak?

Mně utkvěl v srdci jeden z nich,
z těch trnů, co byl jedu plný,
snad červeň listů s to je, bych
jednou bez zášti byl uzdravený.
Navždy tak.