Ahoj S.,
píšu Ti tento dopis, protože, i když jsme se nikdy
nesetkali, pronásleduješ mě každým dnem, jsi stále přítomen. Jako můj stín. Do
mého života ses dostal zvláštním způsobem, přes někoho, kdo je také stále se
mnou, a možná proto mě už nikdy neopustíš, přestože ona Tě opustila.
Ty o mně nevíš nic, já o Tobě
tolik, až bych někdy chtěl zapomenout na spoustu těch věcí, přesto toho vím
pořád málo. Pronásleduju Tě stejně jako Ty mě. V mých myšlenkách,
představách, názorech, postojích, obavách. Tolikrát jsem se Tě snažil najít,
zjistit, kdo jsi, protože z těch několika útržků, co mám, si Tě nedokážu
složit v obrázek, který bych pochopil.
Mám v hlavě jen Tvé
jméno, jednu Tvou smazanou facebookovou fotku a spoustu vět o broučkovi, který
usnul pod lístečkem. Z té fotky a těch vět mi z očí, uší a mnohdy i z úst
tryská žluč, ke škodě života, který teď vedeme bez Tvé přítomnosti.
I když jsem obrátil čelem k sobě tolik lidí ke mně stojících zády s nadějí, že pohlédnu do obličeje právě
Tobě, nikdy jsme se tváří v tvář nesetkali. Přesto mě má představa Tvého
pohledu děsí a zároveň láká víc, než cokoliv jiného.
Nenávidím Tě za všechno, co
jsi udělal i neudělal, i když na to nemám sebemenší právo, což jen jasně
dokazuje to, jak jsem omezený.
Jsi vůbec skutečný? Stal ses
mi určitým bizarním způsobem tak blízkým, že pochybuju o tom, že vůbec
existuješ jinde než ve mně samotném. Jsme spolu spojeni poutem jednostranné
nerozlučitelné nenávisti, jakým snad můžou být spjaty pouze dva protichůdné
principy, bez sebe navzájem neexistující. Jsem Tebou, stejně jako jsi Ty mnou.
Jsi tím, čím jsem se nikdy neodvážil být, i když mě k tomu pud určité
zvrácenosti vždycky bude vybízet.
Nikdy se nepřestanu ohlížet,
abych Tě spatřil, přestože budeš vždy jen mým stínem. Nikdy Tě nedokážu
vytěsnit ze svých myšlenek, leda bych zapomenul na část sebe sama. Kdybychom
stanuli v souboji na smrt, chtěl bych Tě zabít. Každý den si přeju Tě
zabít. Prorostl jsi mnou však do takové míry, že bych se bál učinit tak
radikální čin, aniž bych věděl, že s Tvým skonem nezabiju taky tu část
sebe, kterou si do Tebe promítám.
Jsme siamská dvojčata porozená
jedním společným bodem našich existencí, který nemůžeme vzít zpátky stejně jako
cokoliv z minulosti. Navzájem se škrtíme, každý svou rukou a čekáme, kdo
poleví dříve. Já můžu dělat jen jednu věc. Tisknout Ti hrdlo tak pevně, až
nebudeš schopen mluvit, slyšet, vidět, cítit, chutnat. Jediné, co Ti zůstane, bude
dýchat. Nemůžu Tě zabít, ale do mého života mluvit nebudeš!
S nenávistí
Tvůj na věky nerozlučitelný
Jára Durďák
Žádné komentáře:
Okomentovat