Blog jednoho Durďáka

Už když se mi ráno v rozespalosti podařilo nechtěně zamáčknout budík, měl jsem tušit, že tento den zřejmě nebude probíhat zcela běžným způsobem. Bylo to totiž úplně poprvé, co jsem za těch zhruba šest let, které pracuji ve firmě DTV, zaspal a přišel do práce pozdě. Probudil mě až telefon spolupracovníka, se kterým každé ráno před směnou pokuřujeme a popíjíme kafe, a který se tentokrát této bohulibé činnosti musel oddávat sám. Řekl jsem mu do telefonu, ať vyřídí mistrovi, že přijdu později. Ve spěchu, značně rozezlen na sebe i situaci, jsem se oblékl, vzal brašnu s připravenou svačinou a obědem, neboť jsem dnes hodlal zůstat i na odpolední směnu, a vyrazil jsem z domu. Na tramvaj mi to obvykle trvá deset minut, ale dnes jsem měl přeci jen poněkud lepší motivaci než jindy, a proto jsem už za pět minut seděl na sedadle v „osmičce“ a směřoval jsem do práce. A to i přes fakt, že mě na chvíli zdržela banda tří asi osmnáctiletých výrostků, kteří mě zastavili v boční uličce, jíž si obvykle zkracuji cestu, a kteří po mně chtěli cigarety. Možná, kdybych nezaspal a nebyl v tak mizerné náladě, odpověděl bych jim něco jiného než: „Smradi, běžte makat a pak si kuřte, kolik chcete!“ Ten den jsem je ale pouze takto odbyl a nevnímaje sprchu nadávek na mou osobu, spěchal jsem dál.

Na vrátnici firmy DTV jsem dorazil s hodinovým zpožděním. „Máš se hlásit u mistra.“ vítala mě s významně pozdvihnutým obočím a sarkastickým úsměvem vrátná, které jsem nikdy, bůhví proč, nepřišel na jméno. Mistr se však zdál být klidný, díky čemuž se mi ulevilo. Nebyl sice žádný pedant, ale přeci jen si potrpěl na dochvilnost. „Heleďte, neberte to jako pomstu za vaše dnešní zpoždění, ale máme tady jednu mimořádnou objednávku, a vzhledem k tomu, že jste přišel jako poslední, půjdete dneska dělat na patnáctku.“ Možná to neměla být pomsta, ale ve skutečnosti se mi tomu věřilo jen těžko. Ve firmě DTV, která se zabývá výrobou plastových a gumových těsnění, není horšího vstřikovacího lisu než patnáctky. Oproti novějším strojům je pomalá, špatně se ovládá, nemá odvětrávání, takže je člověk při práci zamořen v dýmu roztavené gumy, a je u ní pekelné horko, proto ji ve firmě už téměř nevyužíváme. Mistr zřejmě poznal z mého obličeje, že nevidím jiný důvod než můj pozdní příchod pro to, abych musel strávit dvě směny na patnáctce, a tak dodal: „Jde o to, že dnes ráno volal jeden zákazník, že potřebuje urgentně dodat 1000 kusů těsnění typu EVAS.“ Nechápal jsem, proč chce někdo takové množství těsnění, které se dnes už vůbec nepoužívá. Formu na výrobu těsnění typu EVAS jsem za celých 6 let ani jednou nepoužil, i když vím, že ji ve skladu máme. „Už je dokonce zaplatil,“ pokračoval mistr, „ale zítra ráno si je má před začátkem směny vyzvednout, takže si budete muset pospíšit.“

Takže tak jako tak, trest to pro mě byl, protože za jednu směnu je stroj typu naší patnáctky schopen udělat pouze 500 kusů těsnění. A to znamená, že i přes můj plán zůstat v práci na dvě směny jsem neměl šanci, kvůli svému rannímu zpoždění, celou zakázku stihnout. Proto jsem se do toho pustil rovnou, abych od tohoto dalšího nepříjemného překvapení dne měl co nejdříve pokoj. U patnáctky to toho dne vypadalo jako v pekle. Plno dýmu z gumy, teplota ke 40 stupňům, stroj na mě prskal a syčel a já dělal totéž pokaždé, když jsem zahlédl některého ze spolupracovníků, jak jde na kafe nebo kouřit, protože on, na rozdíl ode mě, stíhal. Kupodivu mi však, i přes rozčilení ze špatné manipulace se strojem, kdy jsem se několikrát při vytahování kusu málem popálil o rozžhavenou formu, práce šla docela od ruky a vypadalo to, že bych mohl být hotov těsně po konci druhé směny. Zkrátil jsem si kvůli tomu i pauzu na oběd, jídlo přikusoval mezi jednotlivými zálisy a snažil se smazat časovou ztrátu, jak jen to šlo.

Když se člověk soustředí na práci, tak mu den docela rychle uteče a nejinak to bylo i se mnou. V 10 hodin večer, kdy všichni ostatní končili směnu, na mě z displeje lisu zářila číslovka 980. Těch posledních dvacet kusů se zdálo být nekonečných, přesto jsem byl rád, že nakonec nebudu v práci muset trávit tolik času navíc, kolik to vypadalo ráno, kdy mi mistr zadal výrobu této zakázky. Už jsem byl myšlenkami zřejmě doma a asi jsem se opájel 999 kusy, které jsem dnes vyrobil, a tak se stalo, že to, čemu jsem se celé dvě směny s úspěchem vyhýbal, mě dostihlo až při vytahování posledního kusu. Uslyšel jsem zasyčení a ucítil palčivou bolest na pravém předloktí, kde se forma dotkla mé ruky. Ještěže na dílně už nikdo nebyl, neboť takovou snůšku nadávek bych nepřál slyšet nikomu. Podíval jsem se na svou spálenou kůži, ve které byl nyní rudě a napuchle vytetovaný obrazec tří soustředných kruhů, protnutých dvěma přímkami. Přesně jako na formě. Byl jsem na sebe sice naštvaný, že jsem udělal takovou školáckou chybu, ale nevadilo to. Hlavní bylo, že jsem udělal poslední zális, práci měl hotovou a mohl jít po celém dni konečně domů.

„Osmičkou“ jsem dojel na zastávku, zapálil si v klidu cigaretu a pomalým krokem jsem se vydal směrem k domovu. Procházel jsem právě svou zkratkou, když na mě zezadu někdo křikl: „Hej ty, už nám dáš to cígo?“ Otočil jsem se a stáli tam ti tři mladí chuligáni z rána, které jsem seřval při cestě do firmy. „Pánové, moje stanovisko se od rána nijak nezměnilo.“ hodil jsem odpověď přes rameno a pokračoval v chůzi, považuje věc za vyřízenou. V tom jsem ucítil ránu, když mi zezadu jeden z mladíků kopl do podkolení jamky. Nečekal jsem, že by se mohli o něco takového pokusit, takže jsem neudržel rovnováhu a dopadl na kostkovanou dlažbu ulice, naštěstí jsem před sebe stihl dát ruce a nerozbil si o dlažbu celý obličej. Než jsem se stačil vzpamatovat, dva z nich mě popadli v podpaží a postavili na nohy, třetí mě poté obešel a pistolí namířenou na mou hruď mi řekl: „To ráno, to od tebe nebylo moc vlídné. Možná vypadáme jako grázlové, ale mluvit s náma budeš slušně, jasný? A teď nám dáš nejen svý cigára, ale i peněženku a zbytek věcí, co u sebe máš.“ „Tak teď jsem v pěkné kaši,“ říkal jsem si. Buď mu dám všechny své věci, peněženku s kreditkou, všemi doklady a hotovostí, nebo je tady reálná šance, že budu postřelen, zastřelen a v nejlepším případě pouze zmlácen, protože třem protivníkům se ubráním jen těžko. Probíral jsem se v hlavě takto svou bezvýchodnou situací, když tu najednou se ozval ten, který mě držel za pravou ruku: „Hej vole, on je od nás!“ „Co to kecáš, ty pako?“ odvětil mu kluk s pistolí. „No né, fakt, dívej, má na ruce naši kérku, kérku klubu!“ Všichni tři se najednou podívali na mé popálené předloktí, ze kterého mi sklouznul rukáv trika ve chvíli, kdy jsem uviděl zbraň a automaticky jsem dal ruce vzhůru. Mladík s pistolí se zkoumavě podíval na mou ruku a pak si vyhrnul rukáv mikiny, kde měl na předloktí vytetované červenou barvou tři soustředné kruhy protnuté dvěma přímkami. Chvíli bylo napjaté ticho a já čekal, co se může ještě stát. „Ty blbče, nemůžeš říct, že seš vod nás?“ zařval na mě, zatímco zbylí dva mě od sebe odstrčili. „Málem jsem tě sejmul!“ Pak si odplivl a zamyslel se: „Koukej, když to teď necháme plavat, nebudeš o tom nikomu nikde říkat, jasný? My nechceme mít problémy a ty určo taky ne, že?“ Jen jsem nevěřícně pokýval hlavou na znamení souhlasu. Ti tři se poté sebrali a šli si svou vlastní cestou. Nikdy víc jsem je v téhle uličce už neviděl.

Druhý den ráno jsem přijel do práce o něco dřív. Ne proto, že bych si chtěl zlepšit reputaci po onom zaspání. Po včerejším zážitku jsem totiž přišel domů a poté, co jsem se alespoň trochu vzpamatoval ze šoku, mi začalo docházet, v jaké souhře náhod jsem se vlastně ocitl. Nevěděl jsem ani proč, ale chtěl jsem dnes ráno říct o své příhodě tomu, kdo si přijede pro tu nesmyslnou objednávku 1000 kusů těsnění typu EVAS, která mě včera zřejmě zachránila před okradením či fyzickou újmou. Jenže celá zakázka zůstala ležet na místě, kde jsem ji včera odevzdal, i dvě hodiny po začátku směny a nikdo si pro ni nepřijel. Šel jsem tedy za mistrem, zeptat se, jestli si objednávku někdo vyzvedne, když včera požadoval tak rychlé dodání.

Mistr mi řekl, že již volal do firmy, která si včera objednala 1000 kusů těsnění EVAS. Tam mu řekli, že o žádné takové zakázce neví, překontrolovali na mistrovo naléhání i účet, ze kterého byla zakázka zaplacena, zjistili, že z jejich účtu žádné peníze neodešli, přestože mistr příchozí platbu dostal, a že se zřejmě jedná o omyl. Objednávka 1000 kusů těsnění typu EVAS nám ve skladu leží dodnes. Nikdo si ji nikdy nevyzvedl a nikdo ani neví, kdo si tuto zakázku objednal.

Blog jednoho Durďáka

úterý 16. dubna 2013

Ona by se snad rozdala

pondělí 8. dubna 2013

Nádraží Život

úterý 2. dubna 2013

EVAS

středa 27. března 2013

Kdy napíšeš další?

sobota 16. března 2013

Pod jezem vody, krve a ženy

úterý 5. března 2013

Diskotéka

pátek 14. prosince 2012

Kultura versus politika