Kultura versus politika

Jak smutné, že v dnešní době dochází spíše ke zpolitizování kultury než ke zkulturnění politiky.

Cítím se jako umělec

Chlastám jako duha,
kouřím ještě víc,
z jater, plic co zbyde,
to je těžko říct.

Dopis panu S.

Ahoj S.,

píšu Ti tento dopis, protože, i když jsme se nikdy nesetkali, pronásleduješ mě každým dnem, jsi stále přítomen. Jako můj stín. Do mého života ses dostal zvláštním způsobem, přes někoho, kdo je také stále se mnou, a možná proto mě už nikdy neopustíš, přestože ona Tě opustila.

Ty o mně nevíš nic, já o Tobě tolik, až bych někdy chtěl zapomenout na spoustu těch věcí, přesto toho vím pořád málo. Pronásleduju Tě stejně jako Ty mě. V mých myšlenkách, představách, názorech, postojích, obavách. Tolikrát jsem se Tě snažil najít, zjistit, kdo jsi, protože z těch několika útržků, co mám, si Tě nedokážu složit v obrázek, který bych pochopil.

Mám v hlavě jen Tvé jméno, jednu Tvou smazanou facebookovou fotku a spoustu vět o broučkovi, který usnul pod lístečkem. Z té fotky a těch vět mi z očí, uší a mnohdy i z úst tryská žluč, ke škodě života, který teď vedeme bez Tvé přítomnosti.

I když jsem obrátil čelem k sobě tolik lidí ke mně stojících zády s nadějí, že pohlédnu do obličeje právě Tobě, nikdy jsme se tváří v tvář nesetkali. Přesto mě má představa Tvého pohledu děsí a zároveň láká víc, než cokoliv jiného.

Nenávidím Tě za všechno, co jsi udělal i neudělal, i když na to nemám sebemenší právo, což jen jasně dokazuje to, jak jsem omezený.

Jsi vůbec skutečný? Stal ses mi určitým bizarním způsobem tak blízkým, že pochybuju o tom, že vůbec existuješ jinde než ve mně samotném. Jsme spolu spojeni poutem jednostranné nerozlučitelné nenávisti, jakým snad můžou být spjaty pouze dva protichůdné principy, bez sebe navzájem neexistující. Jsem Tebou, stejně jako jsi Ty mnou. Jsi tím, čím jsem se nikdy neodvážil být, i když mě k tomu pud určité zvrácenosti vždycky bude vybízet.

Nikdy se nepřestanu ohlížet, abych Tě spatřil, přestože budeš vždy jen mým stínem. Nikdy Tě nedokážu vytěsnit ze svých myšlenek, leda bych zapomenul na část sebe sama. Kdybychom stanuli v souboji na smrt, chtěl bych Tě zabít. Každý den si přeju Tě zabít. Prorostl jsi mnou však do takové míry, že bych se bál učinit tak radikální čin, aniž bych věděl, že s Tvým skonem nezabiju taky tu část sebe, kterou si do Tebe promítám.

Jsme siamská dvojčata porozená jedním společným bodem našich existencí, který nemůžeme vzít zpátky stejně jako cokoliv z minulosti. Navzájem se škrtíme, každý svou rukou a čekáme, kdo poleví dříve. Já můžu dělat jen jednu věc. Tisknout Ti hrdlo tak pevně, až nebudeš schopen mluvit, slyšet, vidět, cítit, chutnat. Jediné, co Ti zůstane, bude dýchat. Nemůžu Tě zabít, ale do mého života mluvit nebudeš!

S nenávistí

Tvůj na věky nerozlučitelný

Jára Durďák

Láhev snů

Měl jsem hlavu plnou snů,
však něměl jsem je komu říct.
Korek z láhve zahodil jsem,
do ní křičel jsem je z plných plic,
a když z hlavy vyprchalo
víno, co mi křičet dalo,
chtěl nalít jsem si snovou sklenku,
však sny bez korku fuč jsou, venku.
Bez vína s nocí bezesnou,
vždy bloudí ten s lahví nezavřenou.

Tragédie českého rallysportu

            V sobotu 10. 11. 2012 otřásla rallysportem a veřejností tragédie, při níž zemřely v obci Lopeník čtyři mladé dívky po srážce se soutěžním vozem. Nebyla to první havárie v letošní sezóně, při které na českých tratích zemřeli lidé, a jak se zdá, pohár trpělivosti zcela oprávněně přetekl a rally, jeden z nejoblíbenějších motoristických sportů, se rázem stala předmětem ostrých diskuzí. Jako fanoušek rally a jako divák na nešťastné Rallyshow Uherský Brod jsem otřesen tím, že vyhasly životy čtyř lidí, na čemž je nejbolestivější fakt, že se jednalo o mladé dívky, nicméně za další tragédii považuji způsob, jakým se následně o této události a rally obecně začalo diskutovat. Zdůrazňuji, že tento článek píši ne jako obhajobu smrtelné havárie či jako apriorní obhajobu rally z pozice zapáleného fanouška, ale jako zamyšlení člověka, který má možnost nahlédnout na problém „z obou stran barikády.“

            Co se vlastně v kritickém místě stalo? Situaci kolem havárie pozorně sleduji od prvních spekulací ještě na rychlostní zkoušce v Uherském Brodě, přes četné diskuze na internetu, až po včerejší rozhovory se sportovním komisařem Josefem Vrátilem a prezidentem AČR Romanem Ječmínkem. Bohužel dílek, který mi pro dokončení „skládačky“ chybí, je oficiální závěr vyšetřování Policie ČR, který by měl objasnit příčinu havárie a označit případného viníka celého neštěstí. Prozatím se na internetu a v médiích objevují pouze spekulace a útržky informací o tom, jak vlastně celá nehoda proběhla. První vlna informací popisovala událost zhruba takto: Vůz po chybě jezdce (či technické závadě vozu) dostal smyk a vyletěl z trati, kde srazil čtyři dívky, jež stály v prostoru, který nebyl pořadatelem označen jako nebezpečný. Po těchto zprávách se logicky vzedmula vlna nevole a zášti vůči rallysportu a pořadatelům uherskobrodské rally. Co mě na tom opravdu zarazilo, jsou dvě věci. Zaprvé, způsob, jakým jsou média schopná zkresleně prezentovat události bez toho, aniž by znala přesná fakta. Zadruhé, ochotu českého občana tyto informace brát jako oficiální a stavět na nich svou další argumentaci bez toho, aniž by si informace ověřil. Za ty dva dny jsem na internetu přečetl nespočet nenávistných příspěvků, které se dožadovaly zrušení rally či trestu pro pořadatele, od lidí, kteří na rally v životě nebyli a možná se o ní dozvěděli právě jen kvůli televizi Nova či časopisu Blesk (ano, uvádím tyto dva zdroje zcela záměrně). Je zarážející, jak se každý druhý český občan považuje za děda Vševěda a jak se nechá slepě vodit za nos partou pisálků, aniž by si počkal na oficiální prohlášení. Jsem zvědav na to, jakým způsobem budou diskuze namířené proti rally utichat, jakmile se objeví oficiální policejní verze, neboť od pondělního rána se objevují informace, že dívky stály pouze několik metrů od trati, prostor byl označen cedulí jako zakázaný, v místě byl dokonce pořadatel, který ovšem patřil ke známým dívek, a proto je z místa nevykázal atd. Jak říkám, jsou to ovšem stále pouze spekulace a já zde nebudu tvrdit, že vím, jak situace proběhla, musíme všichni počkat na policejní expertizu.

            V čem se ovšem experti shodují? V tom, že tratě rychlostních zkoušek jsou v České republice opravdu velmi rychlé a povrch tak nerovný, že je havárie ve vysoké rychlosti velmi pravděpodobná. V tom, že geografické podmínky téměř neumožňují, aby trať nevedla přes obydlenou oblast, vesnice atd. S těmito problémy se v jiných zemích Evropy pořadatelé potýkat nemusejí. Existuje však, podle mě, mnohem významnější problém, který musí český pořadatel řešit, a to je neukázněnost a neinformovanost diváků a fanoušků rally. S tím také souvisí onen český komplex děda Vševěda aneb „Máme demokraciu, né?“ Fanoušci přeci většinou vědí lépe než pořadatel, kde je bezpečno a hlavně jim přece nebude nikdo nic přikazovat. Tedy pokud jsou ještě schopni vnímat a nejsou alkoholem posilněni natolik, že už s nimi domluva nemá žádný smysl. Tady je třeba začít problém řešit a apelovat na svědomí diváků. Je třeba si uvědomit, že, i když pořadatel zabezpečí trať maximálně, divák u trati stojí stále na vlastní nebezpečí a vlastní riziko! Ani páska, ani plot, mnohdy ani strom nejsou zdí a je na každém, aby své vlastní bezpečí zvážil či případně dokonce pomohl pořadatelům ukáznit ty nepřizpůsobivé.

            Narazil jsem na slůvko demokracie, tak si ještě neodpustím jedno zamyšlení. Veřejnost se totiž ptá, jak je vůbec možné, aby tratě vedli přes obydlené oblasti. Jak jsem uvedl výše, jiná možnost takřka není. Pokud bychom chtěli rally jezdit na uzavřených okruzích (jak mnozí navrhují), tak už by se nejednalo o rally. Chápu, že pro lidi, které rally nezajímá, je pořádání závodu přes jejich obec pouze omezováním, kdy se musí přizpůsobit harmonogramu rally a měli by dbát na otravné bezpečnostní upozornění pořadatelů. Pokud už ale jejich zastupitelstvo jednou rychlostní zkoušku přes obec povolí, měli by se tomuto rozhodnutí podřídit a respektovat jej, a ne později, když se stane něco nepředvídatelného, útočit na pořadatele, jak si vůbec mohli dovolit chtít po zastupitelích, aby nechali přes obecní komunikace jezdit vozy rychlostí přes 100 km/h. Přece si své zastupitelstvo zvolili s tím, že mu důvěřují, tak nevidím důvod zpětně svalovat vinu na pořadatele či rallysport jako takový.

            Můj vlastní názor na celou sobotní havárii je ten, že si každý nese svůj vlastní díl viny. Pořadatel měl možná lépe instruovat vedení obce a občany o možných rizicích, zastupitelstvo obce mohlo s tímto také pomoci, lépe mohla být označena nebezpečná místa, poučen pořadatel stojící u tratě, řidič vozu měl lépe odhadnout rychlost jízdy, dívky měly zvážit nebezpečnost místa atd. Faktorů je zde spousta, nejhorší na tom je, že tyto dílky pochybení do sebe svedla NÁHODA! Teď se jen můžeme přít o to, kdo měl ten dílek pochybení větší. Celá událost je nesmírně tragická, těžko si představit, co prožívají rodiče dívek, a vím, že tragédií jsou otřeseni naprosto všichni.

Proto je třeba co nejdříve přistoupit k opatřením, která omezí pochybení, jež by opět mohla takto nešťastně svést dohromady náhoda. Ta tady totiž bude vždycky. Věřím, že Autoklub České republiky, Federace automobilového sportu a Svaz rally udělají všechna potřebná opatření pro zpomalení rychlostních zkoušek, zlepšení bezpečnostních opatření včetně informovanosti pravidelných i příležitostných diváků či zpřísnění podmínek pro vydávání jezdeckých licencí.

Na nás divácích však zůstává sáhnout si do svědomí, říct si, jestli vždy stojíme v tom nejbezpečnějším možném místě a snažit se pomoct pořadatelům zajistit hladký průběh závodů. Protože, pokud se tak nestane, tak se ten nejzajímavější motoristický sport, který se jezdí už více jak půlstoletí, může v našich končinách dočkat také celoplošného zákazu. Je to opravdu na nás divácích, pokud totiž českému rallysportu něco škodí, tak je to „ta naše povaha česká“ lidí stojících kolem trati.

Na plech

Když máš k ránu nechutě,
spraví Cola v plechu Tě.

Má nemocná poezie

Nechci psát rýmy jen z rýmy,
chci psát ze zápalu plic!
Až nezbyde ve mně už nic,
než psát, jen psát - nic víc.