Individualistický impresionismus

(spisovatelům)

Vše, co jste chtěli říct, řekli jste,

co mělo být sděleno, bylo.

Jak toho docílit, našli jste

a co nám tu objevit zbylo?

Jak papoušci v kleci jsme lapeni,

létáme naprázdno v kruhu,

nových cest hledáme, zmateni,

chci za mříže dostat se. Mohu?

Jen stopařem vašich cest nechci být,

co mám však říci post-světu?

Z přelité číše již nechce se pít,

štěstí, že prázdného poháru je tu.

On jediný pro mě tu zůstává,

způsob, jak vypsat se z deprese,

jen on pravostí oplývá,

ten s názvem: Individualistická imprese.

Petřínská zrcadla

Dívám se na odraz v zrcadle,

vypadám nafoukle, vypadám uvadle.

Jako když z obrazu Picassa

rozplizlá směje se grimasa.

Ten hrůzný výjev však nic není

ve srovnání se zděšením,

že zrcadlo přede mnou postavené

není vypouklé, nijak zaoblené.

Že dívám se na zrůdnost vlastní,

že navenek jsme možná krásní,

avšak duše a naše svědomí

hnusem, špínou, zlobou, křivostí,

lží, pýchou, přetvářkou, neřestí

odrazem v zrcadle každého ohromí.

Imprese moře, lásky a bezvýchodné situace

Stojím v noci na pobřeží,

vlna za vlnou vstříc mi běží,

do srdce mého vkradl se vánek svěží,

však odpověď vedle mě chladná leží.

Zda odpověď či dno moře chladnější jest,

rty do krve koušu, ruce zatínám v pěst,

racci nad vodou zpívají pravdivou zvěst,

že na blázna láska zas chystá svou lest.

K ránu, když rybáři tahají úlovek z ok svých sítí,

stejně chycen jako ty ryby cítím se býti,

naivní, uvězněn ve svém snu, chtěl bych Tě míti,

nemožné stejně jako chtít slunce, co pro všechny svítí.