Jak na to

K některým básním je potřeba dozrát,
k jiným zas třeba je komplet se ožrat.

* * *

Těžko tvrdit, že celý život není pouze o sexu, když s námi v jednom kuse vyjebává.

Jaro podzimu

A nedokáže být jarem nic
tak jako podzim
se svými odhozenými barvami
až na dřeň
a kostlivci lomcují
dveřmi našich skříní

Tíživě hlasité ticho
obnažuje své pahýly
zatíná se jako severák
a posbírané slupky kaštanů
bodají do těch pravých
nejpravějších slz
které nikdy jindy nevybrečíš

Žádost k hovnu

Poslal jsem Parlamentu a Vládě ČR žádost o slušnost v politice, dodržování principů demokracie a respektování vůle lidu.

Bylo mi vyhovněno.

V bordelu

Co řekne holka po bukake? "Vy jste mi tady ale udělali mrdník."

Koloběh

Až vdechneš výdech dědečka a babičky
Až obličej Ti svlaží déšť,
jímž maminka umyla si ruce
Až z tatínka vyroste Ti květ
pro dívku

Svět se s Tebou zatočí
A nepřestane ani přes ten
poslední vertikalní pohyb

Pak už Tě zaleje jen sprška hlíny,
abys mohl růst v koloběhu pro další

* * *

Pravda není ve víně.
Pravda ta je ve vině.

Jana Mudráková

Spolupráce

Přirážím a Ty mi se kunduješ.

Státní maturita

Pěkně se mnou vyjebávají - 
jsem celá od Cpermatu.

Plznička

Jaká Škoda, že si napsání svých nejlepších básní nepamatuju.

Čech na České

(po večeru stráveném rozborem Skácelových básní a tvorbou svých vlastních ke mně na České přistoupil pán)

On: Pane, neměl byste pětáček pro Dědečka Hříbečka?

Já: Podívej Dědečku Hříbečku, mám dvacet korun, párek v rohlíku stojí patnáct a těch pět bude pro tebe.

On: No, to je krásná básnička.

Druhé přání

Až nadejde ten Den
kéž mě svět konečně odlehčí
z mého quasi módu

A proč se to stává

A proč se to stává
že nás ještěživí opouštějí,
zavřou vrátka,
že k nám mluví
jen z hlasové schránky,
ze vzpomínek, z plánů,
z fotek se na nás usmívají

A naše srdce vynechává
každý tep, co bil jen pro ně
prázdný je

A andělé strážní nám dál
sypou do popelníků
spálené dopisy Tvé, neodeslané

že snad jsi v pořádku

a zůstává:
Ale proč se to stává?

Ta druhá sestra

Tak jako narození
ani ona za to nemůže
jsou sestrami,
jednovaječná dvojčata

Tak se té druhé nebojme

Jako na suchu jsme byli
stejně se usušíme
a buďme rádi
za to krátké namočení

Přání

Jen jedno malé přání
nezapřít sám sebe
se sebou zůstat svým

zrcadlit se v blyštivém lesku ostatních
nahým a mokrým navrch
než teplým a hebkým dovnitř

Skořápky

Kéž nadejde ta chvíle
kdy se skořápky
budou v košíku vracet z výšin neoprávěných
zpátky na zem

ve snaze odhotit zátěže hříchů svých
diamantových kabátů přirostlých
jejichž tvrdost nezabrání pádu

kéž poznají že sníh a slunce
vylité z útrob
zněly by opravdověji
než prázdno

které zůstane
jen na milisekundu



Kéž lidé pochopí
že krása kraslic tkví
vevnitř

že skořápka
bude navždy
jen skořápkou

Jak jsem se Skácel

Modlil jsem se otevřeným oknem
ke hvězdám za vodu
v žilách mi proudil modrý portugal
a láska
(kde ji lidé berú?)
vdechoval jsem noční vánek
a vzpomínal na všechny
plíce kterými kdy proudil
které neznám ale jsou ve mně
lidí, stromů, řek, kamenů, oblak a hvězd

A pak se na mě
skrze jednu hvězdu
kukátkem nebeským
podívalo oko s tmavým hustým obočím

ale jen na chvíli
než jej zahalil
tvrdý startkový mrak

A svět a vzduch a voda a nebe
a lidé a víno a Hradišťan

i já

jsme spolu začali najednou dávat smysl

Tak jsem se s husí kůží Skácel

Nevyhnutelně

Nikoho to nemine

Jémine!

I z oblaků lehké kosti ptačí

spočinou v zemině

Ona by se snad rozdala

Nedalo jí to, tak mu dala.

Nádraží Život

Setkáváme se spolu
ve spěchu
na nádraží jménem Život
naše kroky se pletou
v klubko hadů

snažíme se najít tu svou
cestu
vyplést se
strkáme do sebe ve snaze
prozumět řádu
najít směr

vyznat se v tabuli
příjezdů a odjezdů
zpoždění a zrušení

A nedává nám to smysl!
padáme do kolejiště
před rozjetý vlak
oslněni světlem, hluši pískotem brzd
Čekáme
zda se nabídne ruka
pomocná

Setkáváme se spolu
ve spěchu
na nádraží jménem Život
naše kroky se pletou
v klubko hadů

vyplést se
než nám ujede
Poslední vlak!

Naše kroky se pletou
v klubko hadů
zakousnutých do svých ocasů?

Snad

EVAS

Už když se mi ráno v rozespalosti podařilo nechtěně zamáčknout budík, měl jsem tušit, že tento den zřejmě nebude probíhat zcela běžným způsobem. Bylo to totiž úplně poprvé, co jsem za těch zhruba šest let, které pracuji ve firmě DTV, zaspal a přišel do práce pozdě. Probudil mě až telefon spolupracovníka, se kterým každé ráno před směnou pokuřujeme a popíjíme kafe, a který se tentokrát této bohulibé činnosti musel oddávat sám. Řekl jsem mu do telefonu, ať vyřídí mistrovi, že přijdu později. Ve spěchu, značně rozezlen na sebe i situaci, jsem se oblékl, vzal brašnu s připravenou svačinou a obědem, neboť jsem dnes hodlal zůstat i na odpolední směnu, a vyrazil jsem z domu. Na tramvaj mi to obvykle trvá deset minut, ale dnes jsem měl přeci jen poněkud lepší motivaci než jindy, a proto jsem už za pět minut seděl na sedadle v „osmičce“ a směřoval jsem do práce. A to i přes fakt, že mě na chvíli zdržela banda tří asi osmnáctiletých výrostků, kteří mě zastavili v boční uličce, jíž si obvykle zkracuji cestu, a kteří po mně chtěli cigarety. Možná, kdybych nezaspal a nebyl v tak mizerné náladě, odpověděl bych jim něco jiného než: „Smradi, běžte makat a pak si kuřte, kolik chcete!“ Ten den jsem je ale pouze takto odbyl a nevnímaje sprchu nadávek na mou osobu, spěchal jsem dál.

            Na vrátnici firmy DTV jsem dorazil s hodinovým zpožděním. „Máš se hlásit u mistra.“ vítala mě s významně pozdvihnutým obočím a sarkastickým úsměvem vrátná, které jsem nikdy, bůhví proč, nepřišel na jméno. Mistr se však zdál být klidný, díky čemuž se mi ulevilo. Nebyl sice žádný pedant, ale přeci jen si potrpěl na dochvilnost. „Heleďte, neberte to jako pomstu za vaše dnešní zpoždění, ale máme tady jednu mimořádnou objednávku, a vzhledem k tomu, že jste přišel jako poslední, půjdete dneska dělat na patnáctku.“ Možná to neměla být pomsta, ale ve skutečnosti se mi tomu věřilo jen těžko. Ve firmě DTV, která se zabývá výrobou plastových a gumových těsnění, není horšího vstřikovacího lisu než patnáctky. Oproti novějším strojům je pomalá, špatně se ovládá, nemá odvětrávání, takže je člověk při práci zamořen v dýmu roztavené gumy, a je u ní pekelné horko, proto ji ve firmě už téměř nevyužíváme. Mistr zřejmě poznal z mého obličeje, že nevidím jiný důvod než můj pozdní příchod pro to, abych musel strávit dvě směny na patnáctce, a tak dodal: „Jde o to, že dnes ráno volal jeden zákazník, že potřebuje urgentně dodat 1000 kusů těsnění typu EVAS.“ Nechápal jsem, proč chce někdo takové množství těsnění, které se dnes už vůbec nepoužívá. Formu na výrobu těsnění typu EVAS jsem za celých 6 let ani jednou nepoužil, i když vím, že ji ve skladu máme. „Už je dokonce zaplatil,“ pokračoval mistr, „ale zítra ráno si je má před začátkem směny vyzvednout, takže si budete muset pospíšit.“

            Takže tak jako tak, trest to pro mě byl, protože za jednu směnu je stroj typu naší patnáctky schopen udělat pouze 500 kusů těsnění. A to znamená, že i přes můj plán zůstat v práci na dvě směny jsem neměl šanci, kvůli svému rannímu zpoždění, celou zakázku stihnout. Proto jsem se do toho pustil rovnou, abych od tohoto dalšího nepříjemného překvapení dne měl co nejdříve pokoj. U patnáctky to toho dne vypadalo jako v pekle. Plno dýmu z gumy, teplota ke 40 stupňům, stroj na mě prskal a syčel a já dělal totéž pokaždé, když jsem zahlédl některého ze spolupracovníků, jak jde na kafe nebo kouřit, protože on, na rozdíl ode mě, stíhal. Kupodivu mi však, i přes rozčilení ze špatné manipulace se strojem, kdy jsem se několikrát při vytahování kusu málem popálil o rozžhavenou formu, práce šla docela od ruky a vypadalo to, že bych mohl být hotov těsně po konci druhé směny. Zkrátil jsem si kvůli tomu i pauzu na oběd, jídlo přikusoval mezi jednotlivými zálisy a snažil se smazat časovou ztrátu, jak jen to šlo.

Když se člověk soustředí na práci, tak mu den docela rychle uteče a nejinak to bylo i se mnou. V 10 hodin večer, kdy všichni ostatní končili směnu, na mě z displeje lisu zářila číslovka 980. Těch posledních dvacet kusů se zdálo být nekonečných, přesto jsem byl rád, že nakonec nebudu v práci muset trávit tolik času navíc, kolik to vypadalo ráno, kdy mi mistr zadal výrobu této zakázky. Už jsem byl myšlenkami zřejmě doma a asi jsem se opájel 999 kusy, které jsem dnes vyrobil, a tak se stalo, že to, čemu jsem se celé dvě směny s úspěchem vyhýbal, mě dostihlo až při vytahování posledního kusu. Uslyšel jsem zasyčení a ucítil palčivou bolest na pravém předloktí, kde se forma dotkla mé ruky. Ještěže na dílně už nikdo nebyl, neboť takovou snůšku nadávek bych nepřál slyšet nikomu. Podíval jsem se na svou spálenou kůži, ve které byl nyní rudě a napuchle vytetovaný obrazec tří soustředných kruhů, protnutých dvěma přímkami. Přesně jako na formě. Byl jsem na sebe sice naštvaný, že jsem udělal takovou školáckou chybu, ale nevadilo to. Hlavní bylo, že jsem udělal poslední zális, práci měl hotovou a mohl jít po celém dni konečně domů.

„Osmičkou“ jsem dojel na zastávku, zapálil si v klidu cigaretu a pomalým krokem jsem se vydal směrem k domovu. Procházel jsem právě svou zkratkou, když na mě zezadu někdo křikl: „Hej ty, už nám dáš to cígo?“ Otočil jsem se a stáli tam ti tři mladí chuligáni z rána, které jsem seřval při cestě do firmy. „Pánové, moje stanovisko se od rána nijak nezměnilo.“ hodil jsem odpověď přes rameno a pokračoval v chůzi, považuje věc za vyřízenou. V tom jsem ucítil ránu, když mi zezadu jeden z mladíků kopl do podkolení jamky. Nečekal jsem, že by se mohli o něco takového pokusit, takže jsem neudržel rovnováhu a dopadl na kostkovanou dlažbu ulice, naštěstí jsem před sebe stihl dát ruce a nerozbil si o dlažbu celý obličej. Než jsem se stačil vzpamatovat, dva z nich mě popadli v podpaží a postavili na nohy, třetí mě poté obešel a pistolí namířenou na mou hruď mi řekl: „To ráno, to od tebe nebylo moc vlídné. Možná vypadáme jako grázlové, ale mluvit s náma budeš slušně, jasný? A teď nám dáš nejen svý cigára, ale i peněženku a zbytek věcí, co u sebe máš.“ „Tak teď jsem v pěkné kaši,“ říkal jsem si. Buď mu dám všechny své věci, peněženku s kreditkou, všemi doklady a hotovostí, nebo je tady reálná šance, že budu postřelen, zastřelen a v nejlepším případě pouze zmlácen, protože třem protivníkům se ubráním jen těžko. Probíral jsem se v hlavě takto svou bezvýchodnou situací, když tu najednou se ozval ten, který mě držel za pravou ruku: „Hej vole, on je od nás!“ „Co to kecáš, ty pako?“ odvětil mu kluk s pistolí. „No né, fakt, dívej, má na ruce naši kérku, kérku klubu!“ Všichni tři se najednou podívali na mé popálené předloktí, ze kterého mi sklouznul rukáv trika ve chvíli, kdy jsem uviděl zbraň a automaticky jsem dal ruce vzhůru. Mladík s pistolí se zkoumavě podíval na mou ruku a pak si vyhrnul rukáv mikiny, kde měl na předloktí vytetované červenou barvou tři soustředné kruhy protnuté dvěma přímkami. Chvíli bylo napjaté ticho a já čekal, co se může ještě stát. „Ty blbče, nemůžeš říct, že seš vod nás?“ zařval na mě, zatímco zbylí dva mě od sebe odstrčili. „Málem jsem tě sejmul!“ Pak si odplivl a zamyslel se: „Koukej, když to teď necháme plavat, nebudeš o tom nikomu nikde říkat, jasný? My nechceme mít problémy a ty určo taky ne, že?“ Jen jsem nevěřícně pokýval hlavou na znamení souhlasu. Ti tři se poté sebrali a šli si svou vlastní cestou. Nikdy víc jsem je v téhle uličce už neviděl.

Druhý den ráno jsem přijel do práce o něco dřív. Ne proto, že bych si chtěl zlepšit reputaci po onom zaspání. Po včerejším zážitku jsem totiž přišel domů a poté, co jsem se alespoň trochu vzpamatoval ze šoku, mi začalo docházet, v jaké souhře náhod jsem se vlastně ocitl. Nevěděl jsem ani proč, ale chtěl jsem dnes ráno říct o své příhodě tomu, kdo si přijede pro tu nesmyslnou objednávku 1000 kusů těsnění typu EVAS, která mě včera zřejmě zachránila před okradením či fyzickou újmou. Jenže celá zakázka zůstala ležet na místě, kde jsem ji včera odevzdal, i dvě hodiny po začátku směny a nikdo si pro ni nepřijel. Šel jsem tedy za mistrem, zeptat se, jestli si objednávku někdo vyzvedne, když včera požadoval tak rychlé dodání.

Mistr mi řekl, že již volal do firmy, která si včera objednala 1000 kusů těsnění EVAS. Tam mu řekli, že o žádné takové zakázce neví, překontrolovali na mistrovo naléhání i účet, ze kterého byla zakázka zaplacena, zjistili, že z jejich účtu žádné peníze neodešli, přestože mistr příchozí platbu dostal, a že se zřejmě jedná o omyl. Objednávka 1000 kusů těsnění typu EVAS nám ve skladu leží dodnes. Nikdo si ji nikdy nevyzvedl a nikdo ani neví, kdo si tuto zakázku objednal.

Kdy napíšeš další?

Až se cévy, tepny, kapiláry napnou

                  ve struny

Až se srdce bude třást na další úder jako

                ruce činelisty

Až budou prstu tuhnout nad klavesnicí

aby se mohli rozeběhnout

                po klaviatuře

A dechu se mi nebude dostávat jako

            saxofonistovi při sóle

                      Pak

Akordem toho všeho ve mně

                     Bude

                    Poezie

Pod jezem vody, krve a ženy

Stála jsi pod jezem
jen v noční košili
té noci, kdy měsíční třpyt činil Tě
krásnější nad anděli.

Kapičky rozlétlé o oblázky
a Tvé vlásky v jedno splynuly
a hladily mne po tváři
v nejjemnějším večerním vánku.

Zastavil jsem čas, když ramínka košilky
přestala být jediným, co halilo ramínka Tvá.
Dokonalost ta byla předčena jen tím,
když samet stékal pomalu po Tvém těle
a tento proud krásy pěnil ve mně krev
jakoby voda vedle nás spíše s Niagárských vodopádů padala.

Co teče, plyne - nezachytíš, jen okamžik to je.
Vychutnej plnými doušky takto vše.
Krása je voda, žena je voda, voda je krev.
Z vody, krve a ženy žiji.

Diskotéka

Slečno jste

Kraslice kýč
zlato skořápky nevidět
třypt linka vyšperkovaná za cizí
na trhu prodat a koupit

nahoře a dole díra

jinak nic