Kultura versus politika

Jak smutné, že v dnešní době dochází spíše ke zpolitizování kultury než ke zkulturnění politiky.

Cítím se jako umělec

Chlastám jako duha,
kouřím ještě víc,
z jater, plic co zbyde,
to je těžko říct.

Dopis panu S.

Ahoj S.,

píšu Ti tento dopis, protože, i když jsme se nikdy nesetkali, pronásleduješ mě každým dnem, jsi stále přítomen. Jako můj stín. Do mého života ses dostal zvláštním způsobem, přes někoho, kdo je také stále se mnou, a možná proto mě už nikdy neopustíš, přestože ona Tě opustila.

Ty o mně nevíš nic, já o Tobě tolik, až bych někdy chtěl zapomenout na spoustu těch věcí, přesto toho vím pořád málo. Pronásleduju Tě stejně jako Ty mě. V mých myšlenkách, představách, názorech, postojích, obavách. Tolikrát jsem se Tě snažil najít, zjistit, kdo jsi, protože z těch několika útržků, co mám, si Tě nedokážu složit v obrázek, který bych pochopil.

Mám v hlavě jen Tvé jméno, jednu Tvou smazanou facebookovou fotku a spoustu vět o broučkovi, který usnul pod lístečkem. Z té fotky a těch vět mi z očí, uší a mnohdy i z úst tryská žluč, ke škodě života, který teď vedeme bez Tvé přítomnosti.

I když jsem obrátil čelem k sobě tolik lidí ke mně stojících zády s nadějí, že pohlédnu do obličeje právě Tobě, nikdy jsme se tváří v tvář nesetkali. Přesto mě má představa Tvého pohledu děsí a zároveň láká víc, než cokoliv jiného.

Nenávidím Tě za všechno, co jsi udělal i neudělal, i když na to nemám sebemenší právo, což jen jasně dokazuje to, jak jsem omezený.

Jsi vůbec skutečný? Stal ses mi určitým bizarním způsobem tak blízkým, že pochybuju o tom, že vůbec existuješ jinde než ve mně samotném. Jsme spolu spojeni poutem jednostranné nerozlučitelné nenávisti, jakým snad můžou být spjaty pouze dva protichůdné principy, bez sebe navzájem neexistující. Jsem Tebou, stejně jako jsi Ty mnou. Jsi tím, čím jsem se nikdy neodvážil být, i když mě k tomu pud určité zvrácenosti vždycky bude vybízet.

Nikdy se nepřestanu ohlížet, abych Tě spatřil, přestože budeš vždy jen mým stínem. Nikdy Tě nedokážu vytěsnit ze svých myšlenek, leda bych zapomenul na část sebe sama. Kdybychom stanuli v souboji na smrt, chtěl bych Tě zabít. Každý den si přeju Tě zabít. Prorostl jsi mnou však do takové míry, že bych se bál učinit tak radikální čin, aniž bych věděl, že s Tvým skonem nezabiju taky tu část sebe, kterou si do Tebe promítám.

Jsme siamská dvojčata porozená jedním společným bodem našich existencí, který nemůžeme vzít zpátky stejně jako cokoliv z minulosti. Navzájem se škrtíme, každý svou rukou a čekáme, kdo poleví dříve. Já můžu dělat jen jednu věc. Tisknout Ti hrdlo tak pevně, až nebudeš schopen mluvit, slyšet, vidět, cítit, chutnat. Jediné, co Ti zůstane, bude dýchat. Nemůžu Tě zabít, ale do mého života mluvit nebudeš!

S nenávistí

Tvůj na věky nerozlučitelný

Jára Durďák

Láhev snů

Měl jsem hlavu plnou snů,
však něměl jsem je komu říct.
Korek z láhve zahodil jsem,
do ní křičel jsem je z plných plic,
a když z hlavy vyprchalo
víno, co mi křičet dalo,
chtěl nalít jsem si snovou sklenku,
však sny bez korku fuč jsou, venku.
Bez vína s nocí bezesnou,
vždy bloudí ten s lahví nezavřenou.

Tragédie českého rallysportu

            V sobotu 10. 11. 2012 otřásla rallysportem a veřejností tragédie, při níž zemřely v obci Lopeník čtyři mladé dívky po srážce se soutěžním vozem. Nebyla to první havárie v letošní sezóně, při které na českých tratích zemřeli lidé, a jak se zdá, pohár trpělivosti zcela oprávněně přetekl a rally, jeden z nejoblíbenějších motoristických sportů, se rázem stala předmětem ostrých diskuzí. Jako fanoušek rally a jako divák na nešťastné Rallyshow Uherský Brod jsem otřesen tím, že vyhasly životy čtyř lidí, na čemž je nejbolestivější fakt, že se jednalo o mladé dívky, nicméně za další tragédii považuji způsob, jakým se následně o této události a rally obecně začalo diskutovat. Zdůrazňuji, že tento článek píši ne jako obhajobu smrtelné havárie či jako apriorní obhajobu rally z pozice zapáleného fanouška, ale jako zamyšlení člověka, který má možnost nahlédnout na problém „z obou stran barikády.“

            Co se vlastně v kritickém místě stalo? Situaci kolem havárie pozorně sleduji od prvních spekulací ještě na rychlostní zkoušce v Uherském Brodě, přes četné diskuze na internetu, až po včerejší rozhovory se sportovním komisařem Josefem Vrátilem a prezidentem AČR Romanem Ječmínkem. Bohužel dílek, který mi pro dokončení „skládačky“ chybí, je oficiální závěr vyšetřování Policie ČR, který by měl objasnit příčinu havárie a označit případného viníka celého neštěstí. Prozatím se na internetu a v médiích objevují pouze spekulace a útržky informací o tom, jak vlastně celá nehoda proběhla. První vlna informací popisovala událost zhruba takto: Vůz po chybě jezdce (či technické závadě vozu) dostal smyk a vyletěl z trati, kde srazil čtyři dívky, jež stály v prostoru, který nebyl pořadatelem označen jako nebezpečný. Po těchto zprávách se logicky vzedmula vlna nevole a zášti vůči rallysportu a pořadatelům uherskobrodské rally. Co mě na tom opravdu zarazilo, jsou dvě věci. Zaprvé, způsob, jakým jsou média schopná zkresleně prezentovat události bez toho, aniž by znala přesná fakta. Zadruhé, ochotu českého občana tyto informace brát jako oficiální a stavět na nich svou další argumentaci bez toho, aniž by si informace ověřil. Za ty dva dny jsem na internetu přečetl nespočet nenávistných příspěvků, které se dožadovaly zrušení rally či trestu pro pořadatele, od lidí, kteří na rally v životě nebyli a možná se o ní dozvěděli právě jen kvůli televizi Nova či časopisu Blesk (ano, uvádím tyto dva zdroje zcela záměrně). Je zarážející, jak se každý druhý český občan považuje za děda Vševěda a jak se nechá slepě vodit za nos partou pisálků, aniž by si počkal na oficiální prohlášení. Jsem zvědav na to, jakým způsobem budou diskuze namířené proti rally utichat, jakmile se objeví oficiální policejní verze, neboť od pondělního rána se objevují informace, že dívky stály pouze několik metrů od trati, prostor byl označen cedulí jako zakázaný, v místě byl dokonce pořadatel, který ovšem patřil ke známým dívek, a proto je z místa nevykázal atd. Jak říkám, jsou to ovšem stále pouze spekulace a já zde nebudu tvrdit, že vím, jak situace proběhla, musíme všichni počkat na policejní expertizu.

            V čem se ovšem experti shodují? V tom, že tratě rychlostních zkoušek jsou v České republice opravdu velmi rychlé a povrch tak nerovný, že je havárie ve vysoké rychlosti velmi pravděpodobná. V tom, že geografické podmínky téměř neumožňují, aby trať nevedla přes obydlenou oblast, vesnice atd. S těmito problémy se v jiných zemích Evropy pořadatelé potýkat nemusejí. Existuje však, podle mě, mnohem významnější problém, který musí český pořadatel řešit, a to je neukázněnost a neinformovanost diváků a fanoušků rally. S tím také souvisí onen český komplex děda Vševěda aneb „Máme demokraciu, né?“ Fanoušci přeci většinou vědí lépe než pořadatel, kde je bezpečno a hlavně jim přece nebude nikdo nic přikazovat. Tedy pokud jsou ještě schopni vnímat a nejsou alkoholem posilněni natolik, že už s nimi domluva nemá žádný smysl. Tady je třeba začít problém řešit a apelovat na svědomí diváků. Je třeba si uvědomit, že, i když pořadatel zabezpečí trať maximálně, divák u trati stojí stále na vlastní nebezpečí a vlastní riziko! Ani páska, ani plot, mnohdy ani strom nejsou zdí a je na každém, aby své vlastní bezpečí zvážil či případně dokonce pomohl pořadatelům ukáznit ty nepřizpůsobivé.

            Narazil jsem na slůvko demokracie, tak si ještě neodpustím jedno zamyšlení. Veřejnost se totiž ptá, jak je vůbec možné, aby tratě vedli přes obydlené oblasti. Jak jsem uvedl výše, jiná možnost takřka není. Pokud bychom chtěli rally jezdit na uzavřených okruzích (jak mnozí navrhují), tak už by se nejednalo o rally. Chápu, že pro lidi, které rally nezajímá, je pořádání závodu přes jejich obec pouze omezováním, kdy se musí přizpůsobit harmonogramu rally a měli by dbát na otravné bezpečnostní upozornění pořadatelů. Pokud už ale jejich zastupitelstvo jednou rychlostní zkoušku přes obec povolí, měli by se tomuto rozhodnutí podřídit a respektovat jej, a ne později, když se stane něco nepředvídatelného, útočit na pořadatele, jak si vůbec mohli dovolit chtít po zastupitelích, aby nechali přes obecní komunikace jezdit vozy rychlostí přes 100 km/h. Přece si své zastupitelstvo zvolili s tím, že mu důvěřují, tak nevidím důvod zpětně svalovat vinu na pořadatele či rallysport jako takový.

            Můj vlastní názor na celou sobotní havárii je ten, že si každý nese svůj vlastní díl viny. Pořadatel měl možná lépe instruovat vedení obce a občany o možných rizicích, zastupitelstvo obce mohlo s tímto také pomoci, lépe mohla být označena nebezpečná místa, poučen pořadatel stojící u tratě, řidič vozu měl lépe odhadnout rychlost jízdy, dívky měly zvážit nebezpečnost místa atd. Faktorů je zde spousta, nejhorší na tom je, že tyto dílky pochybení do sebe svedla NÁHODA! Teď se jen můžeme přít o to, kdo měl ten dílek pochybení větší. Celá událost je nesmírně tragická, těžko si představit, co prožívají rodiče dívek, a vím, že tragédií jsou otřeseni naprosto všichni.

Proto je třeba co nejdříve přistoupit k opatřením, která omezí pochybení, jež by opět mohla takto nešťastně svést dohromady náhoda. Ta tady totiž bude vždycky. Věřím, že Autoklub České republiky, Federace automobilového sportu a Svaz rally udělají všechna potřebná opatření pro zpomalení rychlostních zkoušek, zlepšení bezpečnostních opatření včetně informovanosti pravidelných i příležitostných diváků či zpřísnění podmínek pro vydávání jezdeckých licencí.

Na nás divácích však zůstává sáhnout si do svědomí, říct si, jestli vždy stojíme v tom nejbezpečnějším možném místě a snažit se pomoct pořadatelům zajistit hladký průběh závodů. Protože, pokud se tak nestane, tak se ten nejzajímavější motoristický sport, který se jezdí už více jak půlstoletí, může v našich končinách dočkat také celoplošného zákazu. Je to opravdu na nás divácích, pokud totiž českému rallysportu něco škodí, tak je to „ta naše povaha česká“ lidí stojících kolem trati.

Na plech

Když máš k ránu nechutě,
spraví Cola v plechu Tě.

Má nemocná poezie

Nechci psát rýmy jen z rýmy,
chci psát ze zápalu plic!
Až nezbyde ve mně už nic,
než psát, jen psát - nic víc.

A jsou fuč

Nemám rád, když mizí v dáli
o mých známých ideály.

Detox

Je to jako elektronická cigareta,
když 20 let kouříte tvrdé Sparty.

Nebo jako nealko pivo,
to fakt nemám rád.

Jako:
Namísto románu - "Ahoj - Ahoj"
Namísto úsměvu - 2D fotka
Namísto zvonkohry smíchu - ticho k pláči
Namísto doteku - pálící kůže a nikdo ji nepo(c)hladí
Namísto očí - facebook

A ani kafe nechutná,
ani čaj nechutná,
ani cíčko nechutná,
ani vzpomínky nechutnají,
ani plány nechutnají,
ani vzduch už nechutná.

Mám chuť, ale nic mi nechutná.
Mám chuť, ale mám detox, tak co s tím.

David Rád v CZ kvízu

(Televizní studio, hra podobná AZ kvízu, jen z časových důvodů v menším vydání a políčka nejsou tvořena šestihrany, ale obdélníky a při „otevření“ otázky a posléze v bankomatu připomínají otevírající se krabici od bot.)

Moderátorka: Dobrý den, vážení diváci. Vítám vás při sledování dalšího dílu naší vědomostní soutěže CZ kvíz. Vítám i naše dnešní soutěžící, napravo pana Karla Nováka. Dobrý den.

Karel Novák: Dobrý den.

Moderátorka: A na levici pana Davida Ráda.

David Rád: Dobrý den.

Moderátorka: Pane Rád, začneme u vás, já vás poprosím, abyste se nám v krátkosti představil.

David Rád: Mé jméno je David Rád, žiju se svou ženou v Hostivici u Prahy. Se svou přítelkyní oproti tomu žiju v Hostivici u Prahy. Ale to snad jen přechodně, plánujeme si zřídit letní sídlo, nejspíš v okolí Buštěhradu. Co se týká koníčků, tak se momentálně věnuji hlavně sportu, četbě a psaní ve své pracovně v Litoměřicích.

Moderátorka: Děkuji. A co Vy, pane Nováku?

Karel Novák: Jmenuji se Karel Novák, pocházím z Prahy, kde žiji ve srovnání s panem Rádem dvojnásobně sám. Mezi mé záliby patří luštění křížovek, osmisměrek, sudoku a sledování politické situace v České republice. (Rád se snaží zakrýt přidušený smích. Novák na něj vyčítavě pohlédne.)

Moderátorka: A to, co máte v rukou, to je nějaký maskot?

Karel Novák: To je můj talisman, sova pro štěstí, říkám jí Athéna.

Moderátorka: Tak snad Vám přinese štěstí. Pane Rád, také máte nějaký svůj talisman pro štěstí?

David Rád: Mně doma říkali, že jsem takové to jejich „želízko v ohni“, takže ano, také jsem si přivezl svůj talisman. (Ukazuje pouta – želízka, možná na rukou.)

Moderátorka: Snad Vám také přinesou štěstí. Dobrá pánové, pustíme se do hry. Nejprve si vylosujete barvy.

(Probíhá losování, Novák vylosuje zelenou, Rád vylosuje oranžovou.)

David Rád: (nadšeně) Ovšem!

Moderátorka: První otázku vybere pan Novák.

Karel Novák: Poprosím o otázku číslo pět.

Moderátorka: Jak se jmenovala postava kulturního referenta, kterou ve filmu Homolka a tobolka hrál herec Jiří Hrzán.

Karel Novák: Ehm… ehm… ehm… To jsem v křížovce nikdy neměl, takže nevím.

Moderátorka: Pane Rád, chcete odpovědět?

David Rád: Ano, to bylo… Bradáč… Bradáčová… Já tomu teď nějak nemůžu přijít na jméno… Bradáček!

Moderátorka: Správně, byl to referent Bradáček. Pane Nováku, další otázku.

Karel Novák: Poprosím o políčko číslo dvě.

Moderátorka: Jaké je přesné znění článku č. 27 Ústavy ČR, odstavec pátý?

Karel Novák: (vysype rychle) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.

Moderátorka: Ano to je správná odpověď.

David Rád: No, to bych věděl taky.

Moderátorka: Pane Rád, vyberte další otázku.

David Rád: Trojku.

Moderátorka: Jak se jmenuje moderátor populárních televizních pořadů Receptář prima nápadů?

David Rád: Tak to vím naprosto přesně, je to Podlaha.

Moderátorka: Ano, je to Podlaha. Pane Nováku, můžete si vybrat další políčko.

Karel Novák: Poprosím o políčko číslo jedna.

Moderátorka: Pokud z fondů Evropské unie dostaneme 215 milionů na určitý projekt, jaké procento se z určených peněz skutečně použije na jeho realizaci? Máte toleranci 1 %.

Karel Novák: (přemýšlí) Matematika mi nikdy moc nešla, ale pokud se na to podíváme logicky, tak myslím, že by to mělo být 100 %.

Moderátorka: To není správná odpověď. Pane Rád, chcete odpovídat?

David Rád: (dívá se bokem) Raději ne.

Moderátorka: Je to 88,8 %, což je na naše poměry docela hodně. Pane Rád, vyberte otázku.

David Rád: Prosím o náhradní políček za jedničku.

(Přistoupí Novák a uštědří Rádovi zezadu pohlavek, vrátí se.)

Moderátorka: Políček je váš. A máme vítěze, stává se jím pan David Rád, který se se mnou nyní přesune k bankomatu. (Přesun k bankomatu) Pane Rád, pravidla znáte, já vám jen prozradím, že pod prémiovým políčkem se dnes skrývá výhra 30 milionů, pokud ji však netrefíte, nezoufejte, Vaše výhra bude jistě značná, neboť již nyní jste vyhrál rekonstrukci podlahy od firmy Pancová and Kott a balík kvalitního krabicového vína. Já Vám tedy přeji hodně štěstí, bankomat je váš.

(David Rád si připevňuje sluchátko pro „přítele na telefonu“ a začíná vybírat políčka, na spodu obrazovky běží nápis: „Tento pořad je sponzorován Evropskou unií.“ Nedaří se mu, může občas utrousit nějakou nadávku „příteli“, který špatně radí. Nakonec tři tahy dají dohromady částku 7 milionů korun.)

Moderátorka: Tak nakonec Vám prémie unikla, ale 7 milionů je také docela pěkná suma. Jste rád?

David Rád: Tak štěstí holt nemá člověk každý den, takže jsem rád, jsem velmi rád.

Moderátorka: A to je od nás pro dnešek vše, vážení diváci. Připomínám, že soutěžící se do naší soutěže mohou přihlásit na bezplatné lince 158. Budeme se na vás těšit i příště, nashledanou.

Nemoc zvaná „strach"

Propuklo to v Řecku. Ekonomická krize, která Řeky postihla, měla tak neblahý vliv na obyvatelstvo a jeho finanční situaci, že Řekové postupně přestali mít peníze na všechno, od nájmů až po jídlo. Začalo přibývat případů sebevražd, což, pokud se oprostíme od morálního hlediska a budeme věc brát čistě pragmaticky, je důsledek, jenž se dal předpokládat. Proto mu v první chvíli nikdo nevěnoval větší pozornost, neboť počet lidí, kteří byli nuceni si dobrovolně sáhnout na život, byl například v severských státech stále ještě vyšší.

            Co však vzbudilo zájem veřejnosti i odborníků, na rozdíl od tíživé situace v Řecku, byl zvýšený lokální nárůst sebevražd v místech a životních podmínkách, u kterých se to nejen nepředpokládalo, ale bylo to přímo nelogické. Sebevraždy totiž začali páchat vysocí úředníci, podnikatelé, vedoucí firem, lidé, kteří měli dostatek finančních prostředků na cokoliv, co jim přišlo na mysl. Znepokojivý však byl zejména fakt, že počet sebevražd narůstal geometrickou řadou, takže se záhy stal problémem národním, s možností rozšíření až na problém globální.

            Situací se začali zabývat vědci a epidemiologové, kteří přišli na zneklidňující zjištění. Zdálo se, že se sebevražda stala nemocí, která má schopnost se šířit, neboť lékaři a psychologové, kteří se snažili pomáhat lidem v úzkostných stavech, sami začali po nějaké době strávené s těmito pacienty stejným stavům podléhat. Prvotní diagnóza tedy byla, že tito lidé trpí nemocí zvanou „sebevražda“. Příznaky i průběh nemoci byl vždy stejný. Na nemocných nebyl v prvních chvílích znám žádný rozdíl oproti jejich běžnému chování, jen se zdálo, že se obávají mnoha věcí, ze kterých strach dříve neměli. Poté však přišel bod zlomu, kdy se dostavily stavy nekonečné úzkosti a jakési nepopsané fobie. U těchto lidí byl pozorován nejvyšší stupeň strachu, jaký kdy vědci měli možnost zaznamenat, avšak nikomu z nemocných se nepodařilo popsat, z čeho tuto hrůzu mají. I když však lékaři přijali opatření zabraňující pacientům, aby spáchali sebevraždu, nebylo možné nemoc zastavit, protože nemocným se, ať se to zdá nemožné, z pocitu úzkosti nakonec zastavilo srdce.

            Bylo nutné rychle jednat, proto byly zřízeny speciální tábory po celém světě, na které byla uvalena přísná karanténa a do kterých byli nemocní umisťováni. Nastal závod s časem, při kterém se vědcům podařilo zjistit příčinu nemoci stále nazývané „sebevražda“, i když již bylo zřejmé, že tento název podstatu nemoci dokonale nevystihuje. Příčinou, proč lidé umírali, byl strach. To by ovšem nebyl žádný nový objev, pokud by se vědcům nepodařilo zjistit, že je na strach potřeba pohlížet úplně jiným způsobem, než tomu bylo doposud. Strach se od té doby přestal brát jako pouhá emoce, neboť se přišlo na to, že má podobnou schopnost jako bakterie nebo viry, že se může přenášet, je v každém člověku obsažen v různém množství, má svou inkubační dobu. Strach je tedy nemoc.

            Epidemiologům se díky výzkumu podařilo určit, že právě Řecko bylo epicentrem této nemoci. První, kdo této nemoci podlehli z řad oněch vysokých úředníků a majetných lidí, byli totiž ti, kteří trávili v tuto dobu nějaký čas v Řecku.

            Z přísně tajného prohlášení Světové zdravotnické organizace vyplynulo následující: „Nemoc, již nyní nazýváme „strach“, se počala šířit z Řecka do celého světa. Jak se zdá, nositelem této nemoci je doposud neznámý hormon, který se tvoří v hypotalamu, mohli bychom jej chápat jako negaci dopaminu. Tento hormon se totiž vylučuje při stavech extrémního stresu a strachu, pokud strach bereme jako emoci, kterou jsme doposud znali. V každé lidské bytosti je tudíž tento hormon obsažen, co se však přihodilo v Řecku je to, že kvůli všeobecné situaci plné strachu, kterou lidé zažívali ze dne na den, se hladina tohoto hormonu u každého jedince zvýšila tak extrémně, že počal ovlivňovat náš centrální nervový systém do té míry, jejíž důsledky jsou nám známé. To této chvíle byl však hormon izolován v každém jedinci a nebyl by tedy důvod k panice, nicméně hormon si zatím neznámým způsobem našel cestu, jak se z lidského těla dále šířit do ovzduší a takto napadat další jedince. Bohužel, prozatím není znám žádný způsob, jak tomuto zabránit, ani jak nemoc zvanou „strach“ účinně a hlavně včas u nemocných léčit.“

            Přestože si Světová zdravotnická organizace uvědomovala rizika spojená s proniknutím tohoto prohlášení na veřejnost, bezpečnostní opatření nebyla zřejmě dostatečná a útržky prohlášení se dostali do vysílání všech televizních stanic světa. Tímto okamžikem přestala existovat sebemenší naděje na likvidaci této nemoci.

            Nemoc zvaná „strach“ se totiž takto stala jakýmsi perpetem mobile. Stala se soběstačnou a samovyživující. Lidé začali mít strach ze strachu a vzhledem k poměrně dlouhé době, než vědci přišli na způsob fungování a šíření nemoci, bylo již v ovzduší celého světa spousta anti-dopaminu, vyprodukovaného lidmi doposud nemocnými. A tak nastal začátek konce. Lidé se ze strachu zavírali do svých domovů ve snaze vyhnout se nákaze, ale vzhledem k dokonale funkčnímu systému nemoci v sobě tímto jen živili strach, který je nakonec zabil. Lidstvo se ještě nikdy nesetkalo s tak zákeřnou a vyspělou nemocí jako byl „strach“. Žádná jiná nemoc totiž nebyla zároveň základním obranným prostředkem člověka.

            Z čeho je ovšem mít potřeba strach? Nemůže si lidstvo za tuto nemoc samo? Kdyby totiž lidé netoužili vlastnit stále více majetku, financí, nemuseli by se bát, že o ně přijdou a prapříčina této nemoci nemusela vůbec v Řecku propuknout. Jen a jen strach z toho, že Řekům vezmou majetek a prostředky pro život byl totiž důvodem zvýšené hladiny anti-dopaminu.

            Toto jsou zřejmě mé poslední řádky, doufám, že na světě zbyl ještě někdo, kdo si mou práci přečte, aby pochopil, co a proč se na Zemi stalo. Rád bych napsal, že se smrti nebojím, že jsem se s ní smířil, neboť postup nemoci nelze zastavit, ale nemůžu se zbavit toho pocitu strach… 

Don't be nervous

Byly doby, kdy jsem býval hodně nervózní. Ale teď už jsem ex-trémista.

Dvojí růže

Chtěl jsem Ti růži vonnou dát,
však trhám z keře minulosti,
kde lístek poslední už spad'
a pouhé trny stonek hostí.
Trhám však.

Já špatný zahradník bych byl,
že nedbám lásky v rudých květech,
že péči pro ně promarnil
bych v minulých, trnitých světech.
Činím tak.

Jak však mohu mhouřit oči,
co zlé je, toh' se vyvarovat.
Jak jen část by mohla stačit,
když Tebe celou chci milovat.
Pálí zrak.

Já v náruč obě z vás chci brát,
tu jednu něžnou, nezkaženou.
Té druhé zas se nechci bát,
svými trny byť je zavrženou.
A co pak?

Mně utkvěl v srdci jeden z nich,
z těch trnů, co byl jedu plný,
snad červeň listů s to je, bych
jednou bez zášti byl uzdravený.
Navždy tak.

Zluhačovice

Vím, že lidé všude zlí jsou,
město žádné, kde tak není,
však ze všech těch měst nejvíce
v mé mysli nejsou k zapomnění
právě Luhačovice.

* * *

Šli jsme měsem, svítil lesíc
A pak zhas
Mezi novy vyšel stromý
Chce to čas


Jana Mudráková

Narozeninové přání

K vám všem bych si přál
se chovati tak jen,
byste mohli říct
tento kdys dobrý byl den.

V meziprostoru

Létám si tak mezi světy,
já, kosmonaut bez planety.
Jsem tížen stavem bez tíže,
v němž pro nerozhodnost obtíže,
pro sny své hledám v světě role,
chci ve své gravitační pole zpět!
Jen najít odpověď!
... bych přál si teď.

Vím jak to bylo, ale můžu to říct?

Spravedlivého člověk trápí pět věcí. ZVĚDAVOST, která jej donutí objevit mnohdy nepříjemnou PRAVDU. ZODPOVĚDNOST, která jej nutí pravdu říct a SOUCIT, který mu v tom brání. A nakonec PAMĚŤ, která mu nedovolí na pravdu zapomenout, i když by chtěl. Máte-li tyto vlastnosti, nechtějte být spravedliví, budete se trápit.


Zdroj: Vlastní zkušenost

Na pochybách

Bezesnou nocí tou plouží se stín,

má duše slabá jest lapena jím,

on dohlíží pozorně,

zdalipak pokorně bdím,

zdali nespím.

Od boku ku boku jen se točím,

mysl svou vyléčit můžu jen tím,

že jistotu naleznu,

stín takto zahryznu, tím

se vysvobodím.

I když však zbraň mám – to vědomí čím,

přesto je nemožné zničit ten stín,

když on sám mě ovládá,

spánek můj odkládá tím,

že co chci NEVÍM!

Krize přišla na básníka

Tóny vládních sonetů
mezi své občas zapletu,
deník můj pak místo rýmovými črty
hemží se, jako dnes, nepovedenými škrty.

Létající koberec

„Je lepší zůstat při zemi, než létat s hlavou v oblacích,“ řekl si koberec, když padal ze sedmého patra panelového domu, kde právě rekonstruovali obývací pokoj.

Ranní výčitka

Ráno hlava plna bolu

po noci, kdy naložena

v láku z mixu alkoholu,

ví, že paměť poražena,

vše je fér, jen jedna věc ne.

Proč když škodu sobě tropím,

také druzí se mnou musí

pozorovat, jak se topím,

omluvit se za to zkusím

a víckrát snad už ne.

Všehoznalec

Tak málo času, tolik sil,

jen nerozhodnost, který cíl?

Zda dát se rovně, čelem vzad,

skokem vzhůru nebo k zemi spád,

jít vlevo, vpravo, kolem zas,

jak rozhodnout se, není čas.

Tak rychle konej volbu svou,

než možnosti Ti utečou,

jen bláhový chce své i cizí,

nepřebírej, ber než zmizí!

Ať v zrcadle pak okem starce

nelituješ „Všehoznalce“.

Výsledek utkání 150 : 18

Utkání Samota vs. Láska skončilo zdrcující porážkou Samoty, která nastřílela pouhých 150 hodin, kdežto Láska celých 18 hodin.

Deset romských POEpátek

Havran donese již desáté dítě do romské rodiny a znavený povídá: „Už nikdy víc!“
Otec se jen pousměje a odpoví: „Tomu never, more.“

Práh bolesti

Rozkrájel bych se pro Tebe

ranami, co druhé skolí.

Bych více nůž zarýval do sebe,

přání Tvé mnohem víc bolí.

Milovat...

Milovat znamená přestat se bát smrti, po které není jisté, co s člověkem bude; a začít se bát smrti, po které není jisté, jestli ještě někdy milovanou bytost spatříte.