Ztráta

Jdu osamělou ulicí,

když v tom něco cinkne.

Podívám se na chodník a vidím,

že jsem děravou kapsou vytratil korunu a Tvou fotku, má milá.

Sehnu se, seberu korunu

a Ty se díváš na má záda do chvíle,

než zmizím za rohem.

Papírový otvírák srdce

S prvním douškem a prvním potáhnutím

se kolem mě obrátí svět.

Světla zhasnou, hluk ustane hned,

jen papír mě láká prázdný a bílý:

„Vem si mě, prosím, a hraj na mě chvíli,

melodii Tvého srdce ve slova proměním.“

S druhým douškem a druhým potáhnutím

list papíru písmeny září.

Já kreslím na něj výraz v mé tváři,

zda chmuru či úsměv ta písmenka značí,

já nemuset psát bych býval byl radši,

srdce mé uchránit před otevřením.

S třetím douškem a třetím potáhnutím

mi tužka dřevěná vypadne z ruky.

K srdci nahému mému blíží se kroky,

kroky v botách těžkých s okovanou špicí,

budí pocity hnusné, prozatím spící,

mé srdce bije nepravidelně jejich kopáním.

S posledním douškem a posledním potáhnutím

se papír topí v potoku slz.

Své srdce jsem prolezl veskrz na skrz,

otevřel komnaty nejtemnější,

vzpomněl na věci ne nejmilejší,

psát verše od srdce je krutým posláním.

Křičící prázdnota

Uháním vlakem
a zdá se mi sen.
Sen, že spím ve vlaku
a jedu sám jen.

Přes víčka závěs
a do uší klid,
v mysli jen spánek,
můj mozek jím zpit.

Vzbuzení tvrdé
mě ve snu však čeká,
já kroutím se, dusím se,
kouř v kupé mě leká.

Podivná ovšem
je jedna tu věc.
Dýchám bez obtíže
a dusím se přec.

Popýlek lehký
mi do uší padá,
ten zdrojem je úzkosti,
co dech můj ovládá.

Z komína vlaku
hustý vylétá dým,
vlak pracuje naplno,
vše třese se tím.

Přes všechnu snahu
však na místě stojí,
jeho úsilí marné
jen moji zlost zdvojí.

Budím se znovu
teď v reálný svět,
zmaten se rozhlížím,
slyším to hned.

Ty tři mladé lidi,
co ničí mé spaní
a podobnost s mým snem
jistě není jen zdání.

Slova, co křičí,
štípají jako ten dým,
výpověď jejich
můžu porovnat s tím,

když naprázdno vlak
ve snu mém točil koly,
tak zbytečné,
že srdce člověka bolí.

Domov

Domov je budova, kde se na člověka z každého okna usmívá jeden z jeho přátel.

Individualistický impresionismus

(spisovatelům)

Vše, co jste chtěli říct, řekli jste,

co mělo být sděleno, bylo.

Jak toho docílit, našli jste

a co nám tu objevit zbylo?

Jak papoušci v kleci jsme lapeni,

létáme naprázdno v kruhu,

nových cest hledáme, zmateni,

chci za mříže dostat se. Mohu?

Jen stopařem vašich cest nechci být,

co mám však říci post-světu?

Z přelité číše již nechce se pít,

štěstí, že prázdného poháru je tu.

On jediný pro mě tu zůstává,

způsob, jak vypsat se z deprese,

jen on pravostí oplývá,

ten s názvem: Individualistická imprese.

Petřínská zrcadla

Dívám se na odraz v zrcadle,

vypadám nafoukle, vypadám uvadle.

Jako když z obrazu Picassa

rozplizlá směje se grimasa.

Ten hrůzný výjev však nic není

ve srovnání se zděšením,

že zrcadlo přede mnou postavené

není vypouklé, nijak zaoblené.

Že dívám se na zrůdnost vlastní,

že navenek jsme možná krásní,

avšak duše a naše svědomí

hnusem, špínou, zlobou, křivostí,

lží, pýchou, přetvářkou, neřestí

odrazem v zrcadle každého ohromí.

Imprese moře, lásky a bezvýchodné situace

Stojím v noci na pobřeží,

vlna za vlnou vstříc mi běží,

do srdce mého vkradl se vánek svěží,

však odpověď vedle mě chladná leží.

Zda odpověď či dno moře chladnější jest,

rty do krve koušu, ruce zatínám v pěst,

racci nad vodou zpívají pravdivou zvěst,

že na blázna láska zas chystá svou lest.

K ránu, když rybáři tahají úlovek z ok svých sítí,

stejně chycen jako ty ryby cítím se býti,

naivní, uvězněn ve svém snu, chtěl bych Tě míti,

nemožné stejně jako chtít slunce, co pro všechny svítí.