čtvrtek 28. dubna 2011

Píseň života a smrti

          p                    p
        í   p                í   p
píp p     í     p píp p      í       p
              p  í                  p  í
               p                     p
-----------------------------------------------
          p                    p
        í   p                í   p
píp p     í     p píp p      í       p
              p  í                  p  í
               p                     p
-----------------------------------------------
          p                    
        í   p                
píp p     í     píííííííííííííííííííííííííííííííí
              p  í                 
               p                    

Lehká Petra

Má krásko, blížíš se ke mně,
má krásko, stisknu Tě jemně
a k ústům přiložím.

S každým vdechnutím Tebou se opiju,
s každým vdechnutím sám sebe zabiju,
Tys žhavá a já též touhou zahořím.

Tvůj parfém štiplavý do očí,
Tvůj parfém hlavou mi zatočí,
do skleněné rakve Tě uložím.

Z Tvého popela jak fénix povstanu,
z Tvého popela klid a mír dostanu,
než kouřem pesimismu mé plíce
svět opět zamoří.

A pak se, lehká Petro, sejdeme zase!

středa 27. dubna 2011

Nezajdeme na...?


Aígo, bígo, cígo, dígo,
eígo, fígo, gígo, hígo,
chígo, iígo, jígo, kígo,
lígo, mígo, nígo, oígo,
pígo, qígo, rígo, sígo,
tígo, uígo, vígo, wígo,
xígo, yígo a zígo?
Ale zítra už to dozajista
začneme omezovat?

Na představení

Za vstupní branou do sálu
se rozprostírá múza.
Zde v jeden pohár slévá se
jak vrchnost, tak i lůza,
aby jen na chvíli se zapomnělo,
co štěstí srdce ukrájelo.

Ta touha býti spoután zas
zaslepen k jinému všemu,
sám myslí plouti po prknech
dán všanc dobru i tomu zlému,
jít cestou, která moje není,
hodit chmuru v propast zapomnění.

Alespoň na chvíli, než rožnou sál
a život náš je čas žít dál.

úterý 26. dubna 2011

Sluch(z)átka

Kroutí se, svíjí se, plazí se
jako had rdousíc mě spoutává,
po mém srdci, hrdle a dál sápe se,
konečně přijde v uších bolest bodavá.

Dýky decibelů protnou lebku mou,
lépe než aspirin zbaví mě bolesti,
sluch můj propadá se dolů tmou,
hluch ke vší křičící lidské neřesti.

Není snad lepší vidět krev z bubínků
po provázku sluchátek dolů odkapávat,
než duši svou tím, co říká celý svět,
do nekonečna jak při mučení probodávat?

Zlatý déšť

V duze jara překrásné,
po líci kapka mrholení,
tu padne lesk mi do oka
a nic hezčího kolem není,
než čupřina ta blonďatá,
hříva hochů ze zlata,
toť starce zimy vnoučata.

sobota 23. dubna 2011

Hledání

Konečně jsem našel, co jsem hledal. Jak se na mě usmívá ta má jediná kamarádka. Ani nevím, jak je to možné, že se mi tahle poslední láhev vodky podařila někam schovat. Když si uvědomím, s jakým alkoholovým apetitem proplouvám tímto týdnem, přijde mi to směšné, že to ta láhev vůbec dokázala. Vlastně mi přijde směšné už téměř všechno. Nebo ne, to bych lhal. Třeba tenhle odraz, který vidím na láhvi, vůbec směšný není. Odraz jedné zničené a naprosto zbytečné existence. Když se podívám na svůj odraz, chce se mi zvracet a není to tím, že poslední dobou žiju v nepředstavitelné špíně, jenom se prolévám vodkou, propíjím se do dalšího dne a jím zbytky okoralého jídla, povalujícího se všude, kam oko dohlédne. Chce se mi totiž zvracet z toho uschlého a okoralého člověka, kterým jsem se pár týdnů po rozvodu stal. Nevypadám ani tak na svých čtyřicet jako spíše na sedmdesát.
 Někdo dokáže rozvod přežít, někdo ho i vítá, mě zničil. Majetkové vyrovnání přišlo, ještě než jsem se pořádně stačil rozkoukat a já konečně poznal pravou tvář mé manželky. Trhala, drápala, brala, ničila. Přišel jsem téměř o všechno. Přestěhoval jsem se do nejvyššího patra tohohle malého činžovního domu a tu černobílou televizi, kterou mi jako jedinou společnou věc nechala, jsem postavil na dřevěný stolek naproti křeslu do jinak opuštěné místnosti. K pláči. Nikdy jsem si asi nebyl schopen připustit, co všechno dokáže. A to mi začalo být jasné až ve chvíli, kdy mi přiznala nevěru a zažádala o rozvod. Tehdy jsem si, chtě nechtě, musel přiznat, že veškeré i ty nejčernější představy o mé, teď již bývalé, ženě, jsou pravda. To už ale bylo pozdě.
A tak jsem přišel o svůj dlouholetý milovaný domov a ze zoufalství začal pít. Někomu to přijde normální, a kdyby byl v mé situaci, asi by nevolil jinak, jenže já měl tu smůlu, že jsem zřejmě pozbyl i poslední zbytky rozumu a pil jsem i jako řidič z povolání. A tak jsem přišel i o práci. Když mi šéf se vztekem a smutkem zároveň oznamoval, že mě propouští, musel jsem se smát. Smál jsem se jí, protože konečně jsem si svůj život mohl zničit taky trošku sám a neudělala to ona. To byl na dlouhou dobu můj poslední smích.
A teď tu sedím u sebe v bytě, v zašlém, špinavém křesle a dělám přesně to, co mě poslalo definitivně ke dnu, i když jsem tam pomalu sám klesal. Piju. Půlka láhve vodky je už pryč a moje schopnosti logicky přemýšlet a uvažovat začínají hlásit výpadky. Taková troska… Do háje! Copak stojí za to žít tenhle život? Jen přežívat od rána do rána a nemít nic pro co tu být. Co mám vlastně teď dělat? Tak co?
Ticho.
Vstanu a v alkoholovém opojení se potácím směrem k balkonovým dveřím. Přemýšlel jsem nad tím v poslední době nesčetněkrát, ale teď nadešel ten správný čas. Venku je po dešti a mraky se pomalu trhají a loučí. Je mi jedno, co udělám. Je mi jedno už úplně všechno. Otevřu dveře, a začnu se sápat na zábradlí a chci to všechno skončit. Nemá to cenu. Už jen chvíle a bude klid. Jedna noha je pevně zapřená na zábradlí, druhá se ji chystá následovat a pak už nás čeká jen let. Skočím a všechnu tíhu, špínu a beznaděj mého života nechám zde a budu svobodný. Ano…
Ale ani to mi není dopřáno. I příroda je proti mně. Mraky se najednou rozestoupily a sluneční zář mě udeřila přímo do očí. Proč muselo pršet? Nebýt deště, tak by se mi nejspíš podařilo nohu na zábradlí udržet, ale po mokrém kovu mi noha sklouzne a já padám. Proti mé vůli však zpátky na balkon, kde se praštím o parapet a takto knockoutován se odebírám do říše bezvědomí.
Probuzení. Zima. Bolest. Je noc, hluboká noc, nebe je bez mráčků, hvězdy a měsíc svítí. Pomalu si začínám uvědomovat, kde se to nacházím a stejně pomalu se ke mně vracejí vzpomínky na můj neúspěšný pokus o sebevraždu. Bože. Bolest, která prostupuje mou hlavou je šílená. Je mi zima, ale vstávat se mi příčí. Jako ráno, když jde člověk do práce. Ví, že musí a já teď taky. Proto se po chvíli alespoň posadím a spustím systém zjišťování škod. Kupodivu hlava není rozbitá a kromě pořádné boule se mi asi nic nestalo. Tak to jsem z toho vyvázl ještě lacino.
 ,, Pomoz mi prosím.“ řekne v tu chvíli anděl velikosti panenky Barbie, sedící na parapetu, kterého jsem si předtím vůbec nevšiml. Ale není to ten normální anděl, jak ho známe z pohádkových knížek a sošek z kostelů. Tenhle má sice blonďaté, kudrnaté vlasy a křídla, ale na sobě má velice vkusný bílý oblek. Na anděla poněkud neobvyklé.
No, tak je to už celkem jasné. Přeci jen to má hlava odnesla, já věděl, že taková hloupost musí být po zásluze potrestána. Už jen to, že mě vůbec napadla myšlenka, že přede mnou sedí na parapetu anděl, je důkaz toho, že jsem musel při té ráně přijít o rozum. ,,Neboj se, já vím, že tomu nechceš věřit, ale jediné, co se ti při tom pádu stalo, je ta boule a já jsem opravdu tady. Vezmi mě prosím dovnitř, vážně je tady docela zima.“ A já opatrně beru anděla do ruky a odnesu ho do bytu, kde ho položím na stůl a zhroutím se do křesla naproti němu. Co tady, zrovna u mě, může chtít anděl? ,, Potřebuji pomoc. Pomůžeš mi najít víru? Já ji ztratil a nevím, kde ji dnes hledat. Prosím.“ Neubránil jsem se uchechtnutí. Jak mám zrovna já někomu pomoci najít víru. Vždyť já už ani nevím co to je. Já vše v co jsem věřil taky ztratil. ,, Prosím, jen ty mi můžeš pomoci.“ Anděl se na mě dívá svýma krásnýma prosebnýma očima. Přijdou mi strašně povědomé a tomu pohledu nedokážu odolat. Kde jsem ty oči už viděl? Pomůžu mu. Sice nevím jak, ale udělám to. Ne však dřív než zítra. ,,Děkuji ti.“ řekne anděl, lehne si na stůl a okamžitě usne. Po nekonečném týdnu se na mé tváři objeví opravdu upřímný úsměv. Najdu v ložnici deku, anděla přikryju a jdu taky spát. Byl to vážně náročný den.
První věc, kterou ráno po probuzení udělám, je kontrola. Kontrola, jestli se mi to všechno jenom nezdálo, jestli jsem se nestal obětí nějaké halucinace, jestli jsem se vážně nezbláznil. Vypadá to, že ne. Anděl stále spí na stole tak, jak tam včera usnul. Vypadá úžasně krásně. Nic tak krásného jsem asi v životě neviděl. Jdu se umýt a tak nějak celkově se dát do pořádku. V koupelně před zrcadlem přemýšlím, jak vlastně andělovi pomoci. Jak máme najít víru? Jediné co mě napadá, je navštívit kostel. Kde jinde taky začít hledat? Navíc byla neděle, takže jsme mohli být i na mši. Ano, začneme v kostele. Když se vrátím, anděl už je vzhůru. ,, Vypadáš lépe než včera.“ podotkne s úsměvem. Aby ne. Člověk, který se několik týdnů neholí a zanedbává svůj zevnějšek, opravdu moc dobře vypadat nemůže a ta změna je potom znatelná. Anděla si na jeho přání dám do náprsní kapsy košile a vyrážíme. Zrovna zamykám dveře, když za sebou zaslechnu chrastění klíčů. Zdá se, že se můj jediný soused zřejmě rozhodl udělat si dnes také procházku. A já si uvědomuji, že vlastně vůbec nevím, kdo to je, ještě mě ani nenapadlo přivítat se s ním. Nebo žije ve svém bytě ještě s někým? Je to možné, všichni přeci nejsou osamělí jako já. Otočím se a vidím ženu kolem třicítky s bříškem jasně značícím, že je těhotná. ,, Dobrý den, jmenuju se Petra. Ráda vás konečně potkávám, svého nového souseda.“ ,, Těší mě, já jsem Marek.“ představím se i já a po společné cestě dolů před dům zjišťuji, že žije sama a strašně moc se těší na své dítě, i když neví, jak vše bude zvládat. Pak se naše cesty rozcházejí a já společně s andělem míříme ke kostelu, zatímco Petra na opačnou stranu města.
Jako malý kluk jsem chodil do náboženství a pravidelně navštěvoval kostel, takže jsem necítil žádný pocit nervozity, když jsme se k němu blížili. Snad bych ještě dal dohromady i nějaké základní modlitby a desatero si samozřejmě pamatuju. Cesta ke kostelu je krátká a tichá. Ani anděl, ani já nemluvíme. Před kostelem je vývěska, kterou si ze zvědavosti jdu prohlédnout. Nechci nic nechat náhodě, když máme před sebou tak těžký úkol. Jediné, co se však z vývěsky dozvídám, jsou informace, kdo může a nemůže jít k přijímání, co je všechno potřeba splňovat a udělat pro církevní sňatek a křest a další. To nám asi v našem hledání moc nepomůže. Vstoupíme do kostela a jdeme si sednout do zadní řady. Je tu téměř prázdno, kromě mě, anděla a několika starších dam, které sedí jen kousek od nás. ,, …toho jsem tu ještě neviděla…“ zaslechnu útržek rozhovoru. Je mi jasné, že to já jsem příčinou téhle poznámky, ale nechává mě to chladným a snažím se jejich rozhovor ignorovat. Bohužel kostel je opravdu tichým místem, a tak stejně čas od času zaslechnu, co dámy povídají. ,, …já zase slyšela, že šidí na daních…“ ,, …a přitom ho tu na mši vidíme každou neděli, taková přetvářka.“ , ,, …teď jsem ty dva viděla spolu a přitom před týdnem byl ještě s tou, jak se jmenuje?“. ,, Pojďme pryč.“ ozve se prosebně anděl z mé kapsy. Nechápu, proč to říká, vždyť jsme teprve přišli a chceme snad počkat na mši. ,, Mám pocit, že tady nechci zůstat až na mši. Pojďme.“ Stále nevím proč, ale zvednu se a pronásledován pohledem stařenek opouštím kostel.
,, Neptej se mě, proč jsem chtěl odejít, prostě to ber jako fakt, zapomeň na to, navíc, sám jsi to slyšel. Zkusíme to jinak.“  Tak tohle bylo andělovo vysvětlení našeho neočekávaného odchodu z kostela, kterého se mi dostalo ještě cestou domů. Tak jsme opět u mě, já to nechávám běžet, a zatímco uklízím svůj byt, aby vypadal trochu hezky, snad i útulně, přemýšlím raději, jak jinak to zkusíme. Kde jinde by měl člověk najít víru než v kostele? Mám snad zkusit hledat někde v knihách? Otočím se na anděla, který však mezitím zalezl pod deku, a usnul na stole stejně rychle jako včera. Znovu se neubráním úsměvu a pokračuju v úklidu. Věnuji se tomu vlastně celý den, a zatímco anděl spí, stihnu zajít nakoupit i něco k jídlu.
Padá tma a je večer. ,, Pojď se se mnou dívat na televizi, prosím.“ přeruší mě anděl od čtení knih, které jsem vylovil z bedny nahrazující knihovnu a kde by mohly být nějaké, alespoň malé zmínky o víře. A já souhlasím, i když nejsem zrovna nadšený představou, že se budu dívat na poslední věc, která mi připomíná můj zmařený život. Nevadí. Zapnu černobílou obrazovku, usednu s andělem do křesla a stiháme zrovna zprávy. ,, Můžeš to trochu zesílit?“ zeptá se anděl a já tak učiním. Jak dlouho už nemám pojem o tom, co se děje ve světě? Jak dlouho jsem truchlil nad svým světem, životem a zanevřel na cokoliv jiného? I když je pravda, že ve zprávách se toho moc nezměnilo. Politika, kriminalita, krize, konflikty, životní prostředí. Pořád to samé. Dvě zprávy mě však zaujmou, protože je jako jediné anděl komentuje. Povzdechem. První popisovala irskou katolickou církev, jež kryla kněze, kteří zneužívali děti, druhá zachycovala rozhovor s biskupem, který popíral holokaust. Jak jsem andělovým povzdechům rozuměl! Pomalu začínám chápat, proč anděl někde ztratil víru. Usínáme společně u televize.
Křik!
S trhnutím se probouzím a za zdí zaslechnu tlumený křik, ale i přes ni je poznat jak je zoufalý. Moje sousedka! Petra! Určitě! Tak proč tady ještě sedíš? Takhle nekřičí člověk, se kterým je všechno v pořádku. Vyletím z postele. Od křesla to není k Petřině bytu víc než pár kroků, ale během té krátké cesty se mi hlavou mihne tolik myšlenek. Přepadl ji někdo, je to lupič, panebože, vždyť je těhotná, co když se jí nebo tomu malému něco stane? Chodba. Jsem připraven vyrazit dveře do jejího bytu, abych jí mohl přispěchat na pomoc, ale jsou odemčeny a nekladou mi odpor. ,,Petro!“ zvolám v předsíni a ani nečekám na odpověď, protože sténání ze dveří naproti mně jasně udává, kde se Petra a případný zločinec nachází. Nemeškám a vtrhnu do ložnice. Je tma, ale světlo z chodby mi poodhalí pohled na postel. V první chvíli hledám násilníka, protože Petra nepřestává na posteli křičet, ale poté si uvědomím, co se zde děje a zkoprním. Studem, strachem, neschopen nic dělat. Osobou, která zde nemá co dělat, není žádný násilník nebo zloděj, ten tu ani vůbec nebyl. Jsem to já, který vyrušil Petru při porodu. Leží přede mnou na posteli a přes bolesti mě vůbec nevnímá ani neví, že tu jsem. Chci kvapem odejít, ale vtom na mě Petra zakřičí. ,, Vrať se! Pojď sem!“ Zaváhal jsem. ,, Dělej!“ Nechtěl jsem zasahovat do soukromí někoho, koho znám sotva pár hodin, ale poslechl jsem. Přišel jsem k hlavě lůžka, kde mě Petra neskutečnou silou chytla za ruku a přitáhla k sobě. ,,V předsíni je telefon a číslo. Zavolej jí, ať si pospíší…“ nic dalšího již neřekne, protože přicházejí další kontrakce a Petra se je snaží se sténáním přestát. Odpotácím se do chodby. Nejsem schopný ani myslet. Žádného jiného porodu, kromě svého, jsem se neúčastnil, s bývalou manželkou jsme děti neměli a teď mám vedle v pokoji rodící ženu a jsem bezradný. Co mám proboha dělat? Najdu telefon i číslo a čekám na volaného, poslouchaje zvonění ve sluchátku a steny z ložnice. Konečně se ve sluchátku někdo ozve. ,,Ano, Petro?“. ,,Prosím vás, Petra říkala, že vám mám zavolat, je na posteli a rodí. Má asi hrozné bolesti. Přijeďte nebo něco. Já nevím, co mám dělat.“. Odpověď je okamžitá. ,,Běžte za ní a buďte s ní. Jsem tam do dvou minut.“ Já budu s ní, to je to nejmenší, ale co mám dělat dál?“ Prostě se budu řídit tím, co mi řekla. Zabouchnu dveře do chodby a utíkám za Petrou. ,,Bude tady za chvilku. Není se čeho bát, za chvíli přijede a všechno bude dobré.“ Chytne mě za ruku ocelovým stiskem. Nikdy by mě nenapadlo, že v ní může být tolik síly. Uklidňuji Petru a jsem s ní, dokud se nerozrazí dveře a do pokoje nevejde žena kolem čtyřicítky, na které je okamžitě poznat, že něco podobného nevidí poprvé. ,,Běžte do předsíně a zavřete dveře. Počkejte tam.“ Poslechnu. Přecházím po předsíni sem a tam a vnímám zvuky, kterou ke mně pronikají z vedlejší místnosti. A najednou je klid.
 A pak zaslechnu dětský pláč. Tak se to přece jen podařilo. Nejsem si jistý, jestli můžu dovnitř nebo ne, a tak vyčkávám. Po chvíli vyjde z místnosti žena, které jsem volal. ,,Je v pořádku. Já jsem Kalebová. Dělám něco jako porodní asistentku, říká se tomu dula. Petra je sice vyčerpaná, ale ráda by vás viděla. Dobře, že jste přišel, protože, kdybych nepřijela, nemuselo by to taky dopadnout nejlíp, i když to Petra zvládala dobře a statečně. Chcete jít za nimi?“ Vejdu do ložnice a na posteli vidím ležet Petru, která má v náručí malý uzlík ukrývající ten největší poklad. Petra na mě pohlédne. ,, Děkuju vám. Je to holčička.“ Usměje se na novorozeně. A já se musím také usmát. Dnes již poněkolikáté. Je krásné pozorovat někoho, kdo přišel teprve před chvílí na svět. A najednou si všimnu něčeho, co do pokoje nepatří. Na nočním stolku vedle postele stojí anděl. Nechápu, jak se sem dostal, snad proklouznul během toho, když jsem já zmatkoval. Ale je tady a já se dívám, jak zvedá obě ruce a pěsti má zaťaté ve vítězném gestu s palci vztyčenými nahoru. Pohlédnu znovu na Petru a její dceru. A něco mi v hlavě začíná do sebe zapadat. Odkud jen znám ty andělovy oči? Chci se na něj znovu podívat v naději, že pochopím, ale anděl udělá něco nečekaného. Jediným pohybem ruky, jakoby strhával masku, si přejede přes obličej a já se už nedívám na anděla, nýbrž na zmenšenou podobiznu sebe sama. Bez křídel, jen v krásném bílém obleku. Tak proto ty oči. Pohled na anděla, pak na Petru a dítě. A já v tom okamžiku vím, že se už nikdy nepokusím spáchat sebevraždu. Už nikdy nebudu marnit svůj život litováním sebe sama a ničením se alkoholem. A anděl - já začíná pomalu blednout, až už není vidět skoro vůbec a nakonec zmizí úplně. A já všemu rozumím. Konečně jsem našel, co jsem hledal.

čtvrtek 21. dubna 2011

Host do cely

Sedím si ve své cele,
malé a zešeřelé,
a v tom se dveře hnuly.

Co měl jsem dodat k tomu,
řek: „Jsem Tvým hostem do domu.“
oči Wolkerovy se na mne pnuly.

Neboj se chlapče už,
já vím, jak voní růž,
jsem Tvůj výhled z této kobky.

Tam venku kousek, hned
kvete Poštovní schránka, samý květ,
kéž oči Tvé mohly by za ní ven z hrobky.

Já vyslechnuvše, co mi chtěl,
tváří mou výsměch proletěl.
Čeho zde bláhový docílit chceš?

Ta schránka květem voňavá,
beztak je uvnitř rezavá.
S Tvým světem u mě pochopení nenajdeš.

Byl jsem tam venku tolikrát,
každý pohled, jak by mi štěstí krad,
svůj svět mám v této cele.

Já sám jsem svým vězněm, nemám stráž,
teď pane Wolkere paty sraž,
vyprovodil jsem ho vřele.

Pak zamykám svou celu zevnitř
a klíček pověsím na skobičku
připravenou těsně vedle dveří.

středa 20. dubna 2011

Chůze světem nespravedlivým

Šel noční vánek ulicí,
jak se to často stává,
byl těžký a dusný
a nasáklý krví,
noc byla vražedně hravá.

Šla mladá panna ulicí,
zlatá hříva plavá,
bílý šat, bosa,
čistá jak rosa,
to božská bytost pravá.

Šly kroky za ní ulicí,
jako když kosa zpívá,
z úst dychtivý pach,
má na duši prach,
to blíží se vrah,
konec života drah
bum, bác, řach,
panna si ustýlá v betonu peřinách.

Šel nářek nad tím ulicí,
proč to tak někdy bývá,
že čistá panna
je do hrobu dána
a hříšník se svrchu dívá.

Šla zloba nad tím ulicí,
i když jen to nám zbývá,
než smrt vezme zas
toho dobrého z nás,
neb spravedlnost se nám skrývá.

úterý 19. dubna 2011

Ptačí stát

Byl jeden kraj, ne nepodobný tomu tady, ve kterém měli lidé těžký život. Nikdo už nevěděl proč, kdy a jak se tak stalo, ale lidem zde vládli holubi, vlaštovky, vrabci, sýkorky, pěnkavy a další zástupci ptačího druhu. Byl to ptačí stát, kde lidé sice měli svá práva a nebyli “třídově” omezováni, ale na jejich přání, touhy, požadavky a potřeby nikdo z vládnoucí třídy nebral ohled. Lidé se to sice z počátku snažili změnit a politicky se angažovat, ale žádná lidská strana neměla nikdy takový vliv jako silné strany ptačí, a tak lidé postupně rezignovali a přijali fakt, že jim vládne někdo, kdo se o ně zajímá jen pramálo. V konečném důsledku to pro lidi přece nebyly tak zlé časy. Pravda, dobré taky ne.
            Tenkrát byli ve vládě různé čeledi ptactva a každý se snažil udělat pro svou čeleď co nejvíce. Každý sám za sebe. Holubi pro holuby, vlaštovky pro vlaštovky, vrabci pro vrabce, sýkorky pro sýkorky, pěnkavy pro pěnkavy. A tak to šlo dlouhá desetiletí, každé volby, každé volební období a beze změny. Ale to nevadilo, v konečném důsledku to pro lidi přece nebyly tak zlé časy. Pravda, dobré taky ne.
            Labutě. Nejvznešenější, nejkrásnější, nejnevinnější, nejvěrnější z ptáků. I ty se jednou rozhodli pomoci s řízením státu k všeobecnému blahobytu a to nejen ptáků, ale i lidí. A jejich úmysly a myšlenky byly čisté stejně jako ony sami. A tak je lidé volili, a že těch hlasů byla spousta, labutě se do vlády dostaly. A lidem začínalo svítat na lepší časy.

Deník pana poslance Labutě:
1. června
Včera jsem absolvoval večerní neoficiální schůzku s předsedy všech stran. Odvoz pro mě přijel do postranní uličky dvě ulice od mého domu. Černá limuzína, černé skla, černý večer. Černá skla i zevnitř. To byla první zarážející věc na celém večeru. Nevěděl jsem, kam jedeme, ale cesta netrvala dlouho. Aby té tmy nebylo málo, nasadili mi na hlavu černý pytel a vedli mě někam po schodech dolů. Šli jsme dlouhými chodbami, až mě nakonec nechali s pytlem na hlavě chvíli stát a uslyšel jsem zvuk zavírajících se dveří. A potom mi pytel strhli a já byl oslněn světlem zářivek. Stál jsem v malé kruhové místnosti, naproti mě jedny dveře, za mnou druhé, kolem stěn stálo pět postav otočených čelem ke stěně. Byly v pláštích, s kápěmi na prsou a stříbrnými znaky na zádech. Ty znaky vyobrazovaly straku. Chvíli jsem nehnutě stál a čekal. Nakonec se všechny postavy jako jeden muž otočili a sundali si kápě a kolem mě stáli všichni předsedové stran naší vlády. Pan Holub, pan Vlaštovka, pan Vrabec, pan Sýkorka, pan Pěnkava. Nikdy jsem je v tak podivném oblečení neviděl. Pan Holub vystoupil z kruhu. ,,Vítejte, pane kolego. Jsme rádi, že jste souhlasil s touto schůzkou. Možná jste zmaten a nejste si jist, proč tu vlastně jste, ale to teď není důležité.“ začal. ,,Víte, je pro nás nesmírně důležité, aby naše vláda vzkvétala a dělala co nejvíce práce pro blaho našeho státu.“ ,,A právě proto jste byl dnes pozván, abychom Vás seznámili s jistými principy fungování naší vlády. Například je nutné prodiskutovat některé body programu Vaší strany. Chápu, že chcete dělat vše pro lidi a vymýtit korupci, ale je třeba, abyste o tom ještě pouvažoval.“ Ohradil jsem se, že není nad čím uvažovat a že bych opravdu rád věděl, o co na dnešní schůzce vlastně jde, protože zatím jsem to pořád nechápal. ,,Dobře, pane poslanče, přejdeme rovnou k věci.“ A odešel zpět ke zdi. V té chvíli se otevřeli jedny z dveří a do místnosti vstoupila další bytost ve stejném plášti, jaký měli ostatní. Chvíli se na mě dívala upřeným pohledem a pak si sundala celý plášť. Dopadl na zem a rozprostřel se tak, že byl krásně vidět znak straky. A přede mnou stál přímo Straka. Nejvlivnější osobnost podsvětí, která byla opředena tolika tajemstvími a povídačkami, že bylo těžké uvěřit, že skutečně existuje. Alespoň jsem tedy věděl, že minimálně dvě tyto povídačky jsou pravdivé. Že Straka opravdu existuje a že kontakt mezi ním a vládou není smyšlený. Stál jsem, ani nedutal. ,,Víte pane Labuť, je mi jasné, že jste velice schopný, to je zřejmé již z Vašich úspěšných zásahů proti korupci, ale musím přiznat, že mě to velmi znepokojuje.“ řekl a obešel mě zezadu. Neodvážil jsem se pohnout. ,,Pokud chcete být v politice a dělat něco pro ty vaše lidi, tak se nepleťte do ničeho, co by Vás mohlo mrzet. Ale stejně nepočítejte s tím, že z těch Vašich velkých slibů a plánů něco bude. Tohle všechno už je poněkud vyšší politika, než ta, kterou vidí veřejnost a kterou jste chtěl hrát.“ Chvíle ticha. ,,Ale abyste si nemyslel něco špatného, mám pro Vás nabídku. Můžete si také obléci plášť jako vaši kolegové a hrát s námi. Co Vy na to?“ Odvážil jsem se alespoň polknout a řekl, že si nabídky vážím, ale nemohu přijmout. ,,V tom případě, je Vám dozajista jasné, že dnešní večer se nikdy nestal a Vy můžete odejít.“ řekl Straka. Pospíšil jsem si ke druhým dveřím a za nimi si opět nechal dát na hlavu černý pytel a vyrazili jsme k autu.
        
            Nějaký čas po volbách se zdálo, že se díky straně Labutí bude lidem dařit lépe. Ale postupem času volební sliby vadnou, chřadnou, až jednou vymizeli úplně. Strana Labutí se stala jen další z mnoha. Ale to nevadilo, v konečném důsledku to pro lidi přece nebyly tak zlé časy. Pravda, dobré taky ne.
            Už zbývá snad jen otázka: CO BUDE DÁL???
To nikdo neví. Třeba jednou nadejde den, kdy se lidé v tomto státě budou mít tak, jak je jim naslibováno od vlády. Jedno je však jisté. Dokud nám budou vládnout ptáci, tak se tak nestane.

Blogová anotace

Co člověka může vést k tomu, aby si založil blog? Potřeba se vypovídat, potřeba publikovat, sdělit názor, potřeba mít koníčka, potřeba mít vlastní prostor v kybernetickém světě? Možná všechny a ještě daleko více důvodů. A proč já? Právě proto.

Internet má tu obrovskou výhodu, že díky své neadresnosti nabízí tajný, zastrčený koutek pro každého. Tohle je můj koutek, kde budu psát, co mě napadne a pokud si to někdo přečte, tak jedině dobře a nebo taky vůbec ne, záleží na každém.