Za vstupní branou do sálu
se rozprostírá múza.
Zde v jeden pohár slévá se
jak vrchnost, tak i lůza,
aby jen na chvíli se zapomnělo,
co štěstí srdce ukrájelo.
Ta touha býti spoután zas
zaslepen k jinému všemu,
sám myslí plouti po prknech
dán všanc dobru i tomu zlému,
jít cestou, která moje není,
hodit chmuru v propast zapomnění.
Alespoň na chvíli, než rožnou sál
a život náš je čas žít dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat