Sedím si ve své cele,
malé a zešeřelé,
a v tom se dveře hnuly.
Co měl jsem dodat k tomu,
řek: „Jsem Tvým hostem do domu.“
oči Wolkerovy se na mne pnuly.
Neboj se chlapče už,
já vím, jak voní růž,
jsem Tvůj výhled z této kobky.
Tam venku kousek, hned
kvete Poštovní schránka, samý květ,
kéž oči Tvé mohly by za ní ven z hrobky.
Já vyslechnuvše, co mi chtěl,
tváří mou výsměch proletěl.
Čeho zde bláhový docílit chceš?
Ta schránka květem voňavá,
beztak je uvnitř rezavá.
S Tvým světem u mě pochopení nenajdeš.
Byl jsem tam venku tolikrát,
každý pohled, jak by mi štěstí krad,
svůj svět mám v této cele.
Já sám jsem svým vězněm, nemám stráž,
teď pane Wolkere paty sraž,
vyprovodil jsem ho vřele.
Pak zamykám svou celu zevnitř
a klíček pověsím na skobičku
připravenou těsně vedle dveří.
Žádné komentáře:
Okomentovat