Byl jeden kraj, ne nepodobný tomu tady, ve kterém měli lidé těžký život. Nikdo už nevěděl proč, kdy a jak se tak stalo, ale lidem zde vládli holubi, vlaštovky, vrabci, sýkorky, pěnkavy a další zástupci ptačího druhu. Byl to ptačí stát, kde lidé sice měli svá práva a nebyli “třídově” omezováni, ale na jejich přání, touhy, požadavky a potřeby nikdo z vládnoucí třídy nebral ohled. Lidé se to sice z počátku snažili změnit a politicky se angažovat, ale žádná lidská strana neměla nikdy takový vliv jako silné strany ptačí, a tak lidé postupně rezignovali a přijali fakt, že jim vládne někdo, kdo se o ně zajímá jen pramálo. V konečném důsledku to pro lidi přece nebyly tak zlé časy. Pravda, dobré taky ne.
Tenkrát byli ve vládě různé čeledi ptactva a každý se snažil udělat pro svou čeleď co nejvíce. Každý sám za sebe. Holubi pro holuby, vlaštovky pro vlaštovky, vrabci pro vrabce, sýkorky pro sýkorky, pěnkavy pro pěnkavy. A tak to šlo dlouhá desetiletí, každé volby, každé volební období a beze změny. Ale to nevadilo, v konečném důsledku to pro lidi přece nebyly tak zlé časy. Pravda, dobré taky ne.
Labutě. Nejvznešenější, nejkrásnější, nejnevinnější, nejvěrnější z ptáků. I ty se jednou rozhodli pomoci s řízením státu k všeobecnému blahobytu a to nejen ptáků, ale i lidí. A jejich úmysly a myšlenky byly čisté stejně jako ony sami. A tak je lidé volili, a že těch hlasů byla spousta, labutě se do vlády dostaly. A lidem začínalo svítat na lepší časy.
Deník pana poslance Labutě:
1. června
Včera jsem absolvoval večerní neoficiální schůzku s předsedy všech stran. Odvoz pro mě přijel do postranní uličky dvě ulice od mého domu. Černá limuzína, černé skla, černý večer. Černá skla i zevnitř. To byla první zarážející věc na celém večeru. Nevěděl jsem, kam jedeme, ale cesta netrvala dlouho. Aby té tmy nebylo málo, nasadili mi na hlavu černý pytel a vedli mě někam po schodech dolů. Šli jsme dlouhými chodbami, až mě nakonec nechali s pytlem na hlavě chvíli stát a uslyšel jsem zvuk zavírajících se dveří. A potom mi pytel strhli a já byl oslněn světlem zářivek. Stál jsem v malé kruhové místnosti, naproti mě jedny dveře, za mnou druhé, kolem stěn stálo pět postav otočených čelem ke stěně. Byly v pláštích, s kápěmi na prsou a stříbrnými znaky na zádech. Ty znaky vyobrazovaly straku. Chvíli jsem nehnutě stál a čekal. Nakonec se všechny postavy jako jeden muž otočili a sundali si kápě a kolem mě stáli všichni předsedové stran naší vlády. Pan Holub, pan Vlaštovka, pan Vrabec, pan Sýkorka, pan Pěnkava. Nikdy jsem je v tak podivném oblečení neviděl. Pan Holub vystoupil z kruhu. ,,Vítejte, pane kolego. Jsme rádi, že jste souhlasil s touto schůzkou. Možná jste zmaten a nejste si jist, proč tu vlastně jste, ale to teď není důležité.“ začal. ,,Víte, je pro nás nesmírně důležité, aby naše vláda vzkvétala a dělala co nejvíce práce pro blaho našeho státu.“ ,,A právě proto jste byl dnes pozván, abychom Vás seznámili s jistými principy fungování naší vlády. Například je nutné prodiskutovat některé body programu Vaší strany. Chápu, že chcete dělat vše pro lidi a vymýtit korupci, ale je třeba, abyste o tom ještě pouvažoval.“ Ohradil jsem se, že není nad čím uvažovat a že bych opravdu rád věděl, o co na dnešní schůzce vlastně jde, protože zatím jsem to pořád nechápal. ,,Dobře, pane poslanče, přejdeme rovnou k věci.“ A odešel zpět ke zdi. V té chvíli se otevřeli jedny z dveří a do místnosti vstoupila další bytost ve stejném plášti, jaký měli ostatní. Chvíli se na mě dívala upřeným pohledem a pak si sundala celý plášť. Dopadl na zem a rozprostřel se tak, že byl krásně vidět znak straky. A přede mnou stál přímo Straka. Nejvlivnější osobnost podsvětí, která byla opředena tolika tajemstvími a povídačkami, že bylo těžké uvěřit, že skutečně existuje. Alespoň jsem tedy věděl, že minimálně dvě tyto povídačky jsou pravdivé. Že Straka opravdu existuje a že kontakt mezi ním a vládou není smyšlený. Stál jsem, ani nedutal. ,,Víte pane Labuť, je mi jasné, že jste velice schopný, to je zřejmé již z Vašich úspěšných zásahů proti korupci, ale musím přiznat, že mě to velmi znepokojuje.“ řekl a obešel mě zezadu. Neodvážil jsem se pohnout. ,,Pokud chcete být v politice a dělat něco pro ty vaše lidi, tak se nepleťte do ničeho, co by Vás mohlo mrzet. Ale stejně nepočítejte s tím, že z těch Vašich velkých slibů a plánů něco bude. Tohle všechno už je poněkud vyšší politika, než ta, kterou vidí veřejnost a kterou jste chtěl hrát.“ Chvíle ticha. ,,Ale abyste si nemyslel něco špatného, mám pro Vás nabídku. Můžete si také obléci plášť jako vaši kolegové a hrát s námi. Co Vy na to?“ Odvážil jsem se alespoň polknout a řekl, že si nabídky vážím, ale nemohu přijmout. ,,V tom případě, je Vám dozajista jasné, že dnešní večer se nikdy nestal a Vy můžete odejít.“ řekl Straka. Pospíšil jsem si ke druhým dveřím a za nimi si opět nechal dát na hlavu černý pytel a vyrazili jsme k autu.
Nějaký čas po volbách se zdálo, že se díky straně Labutí bude lidem dařit lépe. Ale postupem času volební sliby vadnou, chřadnou, až jednou vymizeli úplně. Strana Labutí se stala jen další z mnoha. Ale to nevadilo, v konečném důsledku to pro lidi přece nebyly tak zlé časy. Pravda, dobré taky ne.
Už zbývá snad jen otázka: CO BUDE DÁL???
To nikdo neví. Třeba jednou nadejde den, kdy se lidé v tomto státě budou mít tak, jak je jim naslibováno od vlády. Jedno je však jisté. Dokud nám budou vládnout ptáci, tak se tak nestane.
Žádné komentáře:
Okomentovat